Staronová synagoga

Staronová synagoga byla postavena v poslední třetině 13. století v duchu rané cisterciácké gotiky. Stavbu pravděpodobně provedli kameníci královské huti, kteří v té době pracovali na stavbě nedalekého Anežského kláštera. Zpočátku se synagoze říkalo „Nová“, aby se odlišila od starší pražské synagogy, tzv. „Staré školy“ z počátku 12. století (dnes již neexistující). Teprve v 17. století, kdy v jejím okolí vyrostlo několik dalších synagog, dostala své dnešní přízvisko „Staronová“. Ihned po dokončení se stala duchovním centrem pražské židovské komunity a tuto pozici si zachovává i dnes, kdy představuje jednu z pouhých dvou dosud fungujících synagog v Praze.

Jádro synagogy tvoří obdélný prostor, rozdělený dvěma osmibokými pilíři na dvě stejně vysoké lodě, zaklenuté třemi poli křížové žebrové klenby. Zajímavostí je, že v každém poli je zcela netradičně přidáno páté žebro, aby výsledný obrazec nepřipomínal křesťanský kříž. Precizní provedení stavebních prvků a kamenické výzdoby, zejména klenebních konzol a svorníků, řadí Staronovou synagogu k nejlépe dochovaným ukázkám cisterciáckého stavitelství v českých zemích. Dvojice mohutných cihelných štítů pochází zřejmě až z konce 14. století. Podle staré legendy má být v podkrovním prostoru mezi oběma štíty uschován pražský golem, umělá lidská bytost z hlíny, kterou na konci 16. století vytvořil rabín Jehuda Löw ben Becalel. Současnou podobu synagogy dotvořily přístavky, které ji postupně obklopily ze všech stran. Slouží jako vstupní předsíň a prostory pro ženy, které odtud sledují bohoslužbu úzkými okénky ve zdech.

MUNZEROVÁ, Zděnka. Staronová synagoga v Praze. Praha: Vlastní náklad, 1932.
BONĚK, Jan. Praha esoterická. Židovská Praha: průvodce městem, které neexistuje. Praha: Eminent, 2009. 252 s. ISBN 978-80-7281-395-7.