Stanislav Kostka Neumann

^*5. 6. 1875 Praha – ^†28. 6. 1947 Praha

Stanislav Kostka Neumann (Stanislav Karel Neumann) přešel z gymnázia kvůli špatnému prospěchu na obchodní akademii, ale odtud byl též vyloučen. Již za gymnazijních studií se aktivně účastnil politického a literárního života. Roku 1893 byl souzen a vězněn za účast na protihabsburských bouřích a o rok později strávil kvůli procesu s časopisem Omladina 14 měsíců v samovazbě v Plzni-Borech. Po propuštění se stýkal s anarchisty, především se severočeskými horníky. Až do svého odchodu z Prahy do Vídně roku 1904 žil v proslulé olšanské vile, jež se stala centrem českých anarchistů a synonymem dobového bohémského života. Po návratu z Rakouska až do první světové války pobýval na Moravě, v té době se mimo jiné věnoval knižní úpravě a grafice. Zde také spolupracoval s Lidovými novinami. Podstatnou část první světové války strávil na albánské frontě, pak se s diagnózou malárie vrátil do Prahy.

Na konci války začal s dalšími představiteli předválečné moderny vydávat časopis Červen a o něco později vstoupil do nově založené Československé strany socialistické. Pod vlivem ruské revoluce stranu opustil a roku 1920 se zapojil do Svazu komunistických skupin, které se o rok později integrovaly do Komunistické strany Československa. Znovu začal aktivně vydávat časopisy – kromě Června to byly Kmen, Proletkult nebo Reflektor. Tak se v poválečných letech stal jedním z propagátorů proletářské literatury. Roku 1929 se účastnil tzv. manifestace sedmi, kdy komunističtí spisovatelé vystoupili proti novému gottwaldovskému vedení strany. Až do okupace roku 1939 žil v Poděbradech, kde rozvíjel aktivity směřující k vytvoření protifašistické kulturní fronty. Od osvobození až do smrti pobýval dva roky ve vile Hercovce v pražské Troji.

S. K. Neumann vstoupil do literatury v 90. letech 19. století jako spolupracovník Moderní revue, organizátor Almanachu secese a později jako vydavatel vlastního časopisu Nový kult. Jeho rané sbírky Jsem apoštolem nového žití (1896), Apostrofy hrdé a vášnivé (1896) nebo Satanova sláva mezi námi (1897) se vyznačují výraznou dekadentní poetikou České moderny. V další sbírce Sen o zástupu zoufajících (1903) už je konkrétnější, kromě mystických a erotických motivů přibývá sociálních témat. Za vrchol jeho předválečné tvorby se dá označit vitalistické dílo Kniha lesů, vod a strání (1914), oslavující moravskou krajinu a ideál svobodného a harmonického člověka. V poválečně vydaných Nových zpěvech (1918) převažuje tendence oslavy světa techniky a civilizace, na kterou částečně navazují Rudé zpěvy (1923), kde se již v plné míře rozvíjí koncepce proletářského umění. Ve stejném období se začíná věnovat i odborným tématům, vydává pojednání Francouzská revoluce (1929–1930), Dějiny ženy (1931–1932) a Monogamie: Od Masaryka k Russellovi, od Russella k socialismu (1932). Jeho poslední dvě sbírky Bezedný rok (1945) a Zamořená léta (1946) souzní s dobovým motivem ohrožené země a požadavkem uchování morální síly a víry tváří v tvář okupaci.

Neumann do češtiny též přeložil Komunismus a anarchii Petra Alexejeviče Kropotkina a Stát a revoluci Vladimira Iljiče Lenina, z francouzských autorů se věnoval tvorbě Émila Verhaerena, Charlese Baudelaira a též Anatola France.

KAUTMAN, František. St. K. Neumann: člověk a dílo: (1875-1917). 1. vyd. Praha: Academia, 1966. 205 s., [4] s. obr. příl.
LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.