Soběslav I.

^*asi 1090 – ^†14. 2. 1140, Hostin Hradec

Soběslav I. byl nejmladším synem Vratislava II. a Svatavy Polské. V mládí byl nucen kvůli opakovaným sporům se svým bratrem, knížetem Vladislavem I., několikrát pobývat v exilu. Krátce před svou smrtí se však Vladislav na přímluvu matky Svatavy s bratrem smířil a určil jej za svého nástupce. Poté, co byl Soběslav řádně zvolen český knížetem, však proti němu vystoupil olomoucký údělný kníže Ota II. Černý, který si jako nejstarší žijící Přemyslovec činil nárok na trůn na základě tzv. stařešinského řádu. Pro svůj záměr dokázal získat podporu nového římského krále Lothara III., jejich společná vojska však byla 18. února 1126 Soběslavem drtivě poražena v bitvě u Chlumce. Zatímco Ota v boji padl, s Lotharem se český kníže usmířil a v dalších letech zůstal jeho blízkým spojencem. Vítězství mu tak přineslo upevnění pozice vůči tlakům ze zahraničí a proslavilo jej jako velkého válečníka. Stabilní situace v českých zemích vedla po několika desetiletích k výraznějšímu rozvoji umění a architektury. Sám kníže jej podpořil rozsáhlou přestavbou Pražského hradu, který získal nové kamenné opevnění a knížecí palác.

V domácí politice se Soběslav snažil koncentrovat ve svých rukou co nejvíce moci, k čemuž neváhal využít i nevybíravých metod; uvěznil řadu českých velmožů, svévolně měnil knížata v moravských údělech a přestal svolávat sněmy. Poté, co v roce 1130 údajně sám odhalil spiknutí s cílem připravit jej o život, nechal v teatrálně vedeném procesu popravit některé velmože a dal oslepit svého synovce Břetislava, který se měl podle plánu spiklenců stát novým knížetem. Pevná pozice v českých zemích dovolovala Soběslavovi výrazněji se angažovat v zahraničí, kde dlouhodobě podporoval Lothara III. v bojích proti konkurenčnímu rodu Štaufů a po roce 1130 se výrazně podílel na zmaření polské snahy sesadit uherského krále Bélu II. Během roku 1138 se pokusil zajistit nástupnictví na českém trůně pro svého syna Vladislava, jehož nároky si nechal potvrdit jak novým římským králem Konrádem III., tak českými velmoži. Ti však, nehledíce na předchozí sliby, po Soběslavově smrti zvolili novým knížetem Vladislavova stejnojmenného bratrance, který se následně ujal vlády jako Vladislav II.

BLÁHOVÁ, Marie, FROLÍK, Jan a PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek 1. Praha: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-264-1.
NOVOTNÝ, Václav. České dějiny. Dílu I. část 2, Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha: Jan Laichter, 1913. 1214 s.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí: (1034-1198). 2., opr. a dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. Česká historie; sv. 2. ISBN 978-80-7106-905-8.