Parlament České republiky

Parlament, nebo také Národní shromáždění, jak se od vzniku samostatného Československa nazýval, byl nejprve jednokomorový, až Ústava z roku 1920 zavedla komory dvě – poslaneckou sněmovnu a senát (jinak také dolní a horní komora Parlamentu). Za protektorátu bylo Národní shromáždění rozpuštěno a po válce navázalo už pouze v  jednokomorové podobě. Díky prezidentským dekretům se sešlo nejprve Prozatímní národní shromáždění a poté proběhly i řádné volby do Národního shromáždění. Ústava z roku 1948 pak na jednokomorovost navázala. Až se vznikem federace 1. 1. 1969 došlo ke změnám, tehdejší Federální shromáždění tvořila Sněmovna lidu a Sněmovna národů a na národní úrovni zákonodárnou moc vykonávaly národní rady. Po roce 1993 vznikla podle Ústavy, předpokládající dvě komory, nejprve Poslanecká sněmovna z poslanců České národní rady a teprve v roce 1996 proběhly první volby do Senátu.

Do Poslanecké sněmovny je na základě poměrného systému voleno 200 poslanců, jejich volební období je pět let a zvolen může být každý plně svéprávný občan ČR starší 21 let. Volby do Senátu se konají dle většinového systému každé dva roky, kdy se obnoví třetina křesel, tedy 27 z celkových 81 křesel, funkční období je šest let a senátorem se může stát každý plně svéprávný občan ČR starší 40 let. Na poslance a senátory se jako záruka nezávislosti výkonu jejich funkce vztahuje imunita. Zcela nestíhatelní jsou za hlasování, disciplinární pravomoci komory podléhají za projevy učiněné v Parlamentu a za přestupky. Trestní stíhání zákonodárců je pak bez souhlasu příslušné komory po dobu jejich mandátů vyloučeno.

Základní parlamentní funkcí je zákonodárná pravomoc. Parlament má výlučné právo přijímat zákony, vedle něj by takovou pravomoc mohl mít pouze lid prostřednictvím přímé demokracie (především referend), právní úprava v tomto směru však zatím nebyla přijata. Běžné zákony se přijímají většinou hlasů přítomných poslanců a většinou hlasů přítomných senátorů (přičemž quorum každé komory, tedy minimum zákonodárců požadované k jejímu fungování, je 1/3 všech poslanců, respektive senátorů). Některá hlasování, například o ústavních zákonech či vyhlášení válečného stavu, vyžadují většinu tzv. kvalifikovanou (ta se u jednotlivých typů hlasování liší). Do 15 dnů od přijetí zákona Parlamentem proti němu prezident může vznést své veto, které pak následně může přehlasovat Poslanecká sněmovna nadpoloviční většinou všech poslanců.

Kromě legislativní funkce má Parlament dále pravomoc vyjadřovat se k ratifikaci mezinárodních smluv, připravovaným rozhodnutím Evropské unie, vyslovovat souhlas s pobytem cizích vojsk na našem území nebo účastí českých vojáků v zahraničních misích, vykonávat kontrolní funkce (např. vůči vládě či Nejvyššímu kontrolnímu úřadu) nebo jmenovat veřejného ochránce práv.

V čele Poslanecké sněmovny i Senátu stojí předsedové a místopředsedové volení komorami, vykonávající především organizační a reprezentativní funkci. Každá komora si pro svou činnost ustavuje orgány, kterými jsou výbory a komise.

Poslanecká sněmovna zasedá v zákonem určených budovách na Malé straně v Praze, sídlem Senátu je areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou (nyní využívanou Národní galerií), Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem.

 

PAVLÍČEK, Václav, Ján GRONSKÝ, Jiří HŘEBEJK, et al. Ústavní právo a státověda. II. díl, Ústavní právo České republiky. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2015. Student. ISBN 978-80-7502-084-0.
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.