Modrotisk

Modrotisk je jednou z nejstarších technik ručního potiskování lněného plátna  bílými vzory a následného barvení indigem. Unikátní metoda takzvaného negativního tisku má v Česku dlouhou tradici a k dekoraci látek a tradičních lidových krojů, pocházejících z různých regionů Moravy a Slovenska, se používá od 18. století. Jako módní prvek se v měšťanských vrstvách udržel pouze krátce a zůstal spíše doménou českého a moravského venkova. V muzejních sbírkách se dochovaly modrotiskové součásti krojů – sukně, ženské zástěry, tzv. fěrtochy, košile a šátky. Běžně také na venkově sloužil k výrobě pracovního oblečení. Čím zdobnější byl, tím vyšší sociální status nositele vyjadřoval.

Od roku 2018 se modrotisk ocitl na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO jako sdílený kulturní jev pěti sousedících zemí regionu – Česka, Slovenska, Německa, Rakouska a Maďarska. Technologie výroby je všude stejná, ale každá oblast se liší svými vzory.

V České republice dodnes existují pouze dvě modrotiskové dílny. V Olešnici na Moravě je to rodinná dílna Danzingerů, fungující od roku 1816, a ve Strážnici na Hodonínsku dílna Arimo, navazující na více než stoletou tradici barvířské rodiny Jochových. Modrotisková plátna zde vznikají tradičními technikami za použití původních dřevěných ručních forem neboli štočků. Základem každé dílny je dostatečný počet kvalitních razidel, mnohdy starých více než 200 let, a právě jejich obnovování a výroba je zanikajícím řemeslem. V České republice působí poslední dva rytci forem, tzv. formíři či forštechři, ovládající tradiční způsob jejich výroby. Ta spočívá ve vysekávání reliéfu a zasazování jemných partií tvořených mosaznými plíšky a drátky, kterých může být více než 2 500.

Razidly se na lněnou či bavlněnou tkaninu natiskne speciální chemická směs, takzvaná rezerva, složená převážně z kaolinu a arabské gumy, která zabrání obarvení vlákna, takže vytištěné vzory zůstávají bílé. Rezerva se nechává proschnout a plátno se následně zavěsí do barvicí koruny, kovového rámu zavěšeného na kladce, a namáčí se v barvicí indigové lázni, zvané kypa, do odstínu sytě modré. Po vytažení na vzduch proběhne proces oxidace, který přemění látku na modrou. Po řádném proschnutí se nakonec ve slabém roztoku kyseliny sírové vypere z textilie tiskařská rezerva a na modrém podkladu zůstane jen čistě bílý vzor.

Modrotisk zůstal významným kulturním fenoménem, který v průběhu staletí dosáhl velké rozmanitosti a bohatosti projevu. Pro EXPO 58 v Bruselu byl podle návrhu výtvarníka Radoslava Kratiny vyroben modrotiskový dekorativní poutač. Domácí textilie byly za minulého režimu v rámci kolektivních prezentací Ústředí lidové umělecké výroby a Krásné jizby představovány doma i v zahraničí. Modrotisk však není pouze záležitostí folklorní tradice, byl a dodnes je inspirací pro řadu módních tvůrců. S technikou pracovaly módní návrhářky Liběna Rochová nebo Klára Nademlýnská. Vzorem se inspirovala oděvní designérka Zuzana Osako jak v kolekci pro českou konfekční značku Pietro Filipi, tak v oblečení českých sportovců pro úvodní ceremoniál XXXII. Letních olympijských her v Tokiu.

BINDEROVÁ, Klára. Modré z kypy: modrotisk a strážnická dílna Jochových. Vyd. 1. Boskovice: Albert, 2013, 146 s. ISBN 978-80-7326-229-7
Modrotisk: katalog výstavy, Roztoky u Prahy 1978. Roztoky u Prahy: Středočes. muzeum, 1978. 24 s.
Modrotisk tradiční a netradiční: výstava = Traditional and non traditional blue print: exhibition: 10.4.-9.9.2018, Národopisné muzeum Národního muzea = Etnographic Museum of the National Museum. Překlad Magdalena Dvořáková. Praha: Národní muzeum, 2018. 28 stran. ISBN 978-80-7036-552-6.
Modrotisk. In. Toulavá kamera [televizní pořad] ČT1 27. 1. 2019 10:00.