Matěj Kopecký

^*24. 2. 1775 Libčany u Hradce Králové – ^†3. 7. 1847 Koloděje nad Lužnicí

Matěj Kopecký se narodil pravděpodobně v komediantském voze svého otce, potulného herce a loutkáře Jana Kopeckého. V dětství jezdil s rodiči po venkově, takže do školy příliš nechodil. První loutkářské povolení obdržel roku 1797, platilo však pouze po dobu šesti měsíců. Soustavně se začal loutkovému divadlu věnovat až v roce 1818 po ukončení vojenské služby. V roce 1820 obdržel povolení pro „mechanická představení“, tedy hry s marionetami. Hrál téměř po celých Čechách s výjimkou Prahy. Roku 1847 se vzdal loutkářského povolení ve prospěch Jana Tomáška, přesto s loutkami stále hrál. V loutkářské tradici dále pokračovali i jeho potomci.

V období národního obrození existoval velký počet loutkářů. Kopecký podle dobového úzu sám vodil všechny loutky a mluvil za všechny postavy. Výtvarným charakterem loutek vycházel z tradic barokního marionetního divadla a svůj repertoár dále rozšiřoval o tehdy populární frašky, rytířsko-loupežnické a vlastenecko-historické hry. Žádné rukopisy her se nedochovaly. S jistotou jsou známy pouze dva tituly: Hineg und Frau (německojazyčná cedule z Písku roku 1822) a Der Student von Mailand (nedatovaná cedule). Nepřímo lze nahlédnout do jeho repertoáru v knize Komedie a hry Matěje Kopeckého dle sepsání syna Václava (1862). Většina badatelů však předpokládá, že Kopecký uváděl pouze první část her z tohoto vydání (Doktor Faust, Don Šajn, Pan France ze Zámku, Oldřich a Božena aneb Posvícení v Hudlicích, Herkules, Žid Siloch, Turecké pomezí, Horia a Gloska, Bezhlavý rytíř). Tyto hry také tvořily základní repertoár jiných loutkářů. Popularita Kopeckého vzrostla po posmrtném vydání knihy Komedie a hry, která vyšla v druhé polovině 19. století s ilustracemi Mikoláše Alše. K jeho významu pro české loutkářství se až do poloviny 20. století přistupovalo zcela nekriticky. Především Kopeckého rodina se snažila z jednoho ze svých nejvýznamnějších členů udělat legendu a stavěla jej do pozice buditele národa. Poté byl však jeho přínos kriticky revidován.

BARTOŠ, Jaroslav et al. Dějiny českého divadla. I, Od počátků do sklonku osmnáctého století. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. 425 s.
ŠORMOVÁ, Eva a kol. Česká činohra 19. a začátku 20. století: osobnosti. Vydání první. Praha: Institut umění - Divadelní ústav, 2015. 2 svazky (1294 stran). Česká divadelní encyklopedie. ISBN 978-80-200-2467-1.