Markrabství moravské

Markrabství moravské vzniklo na počátku 13. století, když český král Přemysl Otakar I. spojil dosavadní tři moravská údělná knížectví v jeden politický celek a ustanovil zde vládcem svého bratra Vladislava Jindřicha. Přestože toto území zůstávalo nadále podřízeno českému králi, zachovávalo si svoji vnitřní autonomii a postupně se zde ustavila vlastní stavovská reprezentace (představitelé šlechty, měst a duchovenstva) s moravským zemským sněmem a soudem. Samotnou markraběcí hodnost přitom český král buď uděloval některému ze svých mladších příbuzných, nebo si ji ponechával pro sebe a vládu vykonával pomocí svých úředníků.

Území Moravského markrabství zahrnovalo veškeré území starších moravských údělných knížectví. Patřila k němu také řada moravských enkláv ve Slezsku, roku 1318 se z něj naopak vyčlenilo jako samostatný celek Knížectví opavské. Tradičním hlavním centrem Moravského markrabství byla zpočátku Olomouc, ve které sídlilo biskupství, o svoji pozici se však musela dělit s Brnem (v obou městech např. konala zasedání zemského soudu a byly vedeny zemské desky), které se nakonec roku 1641 prosadilo jako jediné centrum zemských úřadů.

K výraznému pozvednutí markrabství došlo ve 14. století za lucemburské dynastie, kdy císař Karel IV. ustanovil markrabětem svého mladšího bratra Jana Jindřicha. Jeho syn Jošt Lucemburský byl dokonce roku 1410 zvolen za římského krále, jeho smrtí o rok později však pokus o založení moravské lucemburské dynastie selhal. I v dalších staletích přes mnohé politické otřesy (husitské války, vláda Matyáše Korvína) zůstala Morava součástí českých zemí, její sebevědomí političtí představitelé však zároveň neváhali tvrdě hájit své výsady proti nárokům svých českých protějšků a v případě potřeby prosazovat vlastní nezávislou politiku. Po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 a nastolení absolutistické nadvlády Habsburků v českých zemích se politické svazky Moravy s Čechami značně rozvolnily, neboť obě země se postupně staly rovnocennými a vzájemně nijak nepropojenými provinciemi centrálně spravované habsburské říše. Přesto se i na Moravě mezi česky mluvícím obyvatelstvem v 19. století postupně prosadilo české národněobrozenecké hnutí, které podobně jako v Čechách vyústilo ve zformování moderního českého národa.

Stejně jako ostatní politické útvary českých zemí zaniklo v říjnu 1918 s pádem Rakouska-Uherska a vytvořením samostatné Československé republiky také Markrabství moravské. Jeho tradice se dnes udržuje v řadě dosud existujících náboženských a kulturních zemských institucí (např. muzea, knihovny) a zůstává důležitou součástí regionální identity místních obyvatel. Hlásí se k němu také představitelé politických hnutí usilujících o obnovu zemských hranic a případné ustanovení moravské autonomie.

ANTONÍN, Robert et al. Encyklopedie českých dějin: osobnosti, fakta a události, které utvářely naši historii. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2008. 520 s. ISBN 978-80-86880-65-5.
ČAPKA, František. Dějiny Moravy v datech. Brno: CERM, 2001. 216 s. ISBN 80-7204-219-X.
ČAPKA, František. Morava. 1. vyd. Praha: Libri, 2003. 159 s. Stručná historie států; sv. 15. ISBN 80-7277-186-8.