Loutkové divadlo

Počátky loutkového divadla v českých zemích se pojí zejména s činností zahraničních kočovných loutkářů, kteří zde působili v 17. století. Repertoár zahrnoval především biblické příběhy, které byly divákům zprostředkovávány skrze závěsné loutky-marionety. Na činnost zahraničních loutkářů navázali v 18. století první čeští kočovní marionetáři (např. Matěj Kopecký). Loutkohra byla úspěšná zejména na vesnicích, kde se kvůli ní lidé scházeli na návsích či tržištích. Populární loutkovou postavou se stal Kašpárek, který reprezentoval smýšlení lidových vrstev a sloužil jako vtipný komentátor děje. V druhé polovině 19. století začalo loutkářství pronikat i do měst, např. prostřednictvím loutkohry Jana Nepomuka Lašťovky.

Popularita loutkového divadla se brzy rozšířila i do samotných domácností – oblíbenými se stala rodinná loutková divadélka. V roce 1912 začal být vydáván oborový časopis Český loutkář (později Loutkář) a roku 1929 byla v Praze v Říši loutek založena UNIMA, celosvětově proslulá mezinárodní loutkářská asociace. Ve 30. letech se v loutkohře začala výrazně projevovat práce režisérská a rozvíjely se metaforické možnosti loutek; bylo také založeno první profesionální Plzeňské loutkové divadélko prof. Skupy.

Po roce 1948 bylo v Praze zřízeno Ústřední loutkové divadlo (později divadlo Minor) v čele s Janem Malíkem, které udávalo směřování loutkohry v Československu – preferovány byly po sovětském vzoru spodové loutky-javajky, později se však na scénu loutkového divadla navrátily tradiční marionety. V roce 1952 byla jako první ve světovém kontextu založena Katedra loutkářství na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU); v té době již byla loutkohra součástí profesionálního českého divadelnictví. Mnoho loutkových divadel založených ve 20. století se těší oblibě dodnes – jedná se o Divadlo Spejbla a Hurvínka, jež založil Josef Skupa, či již zmíněná Říše loutek, jejíž zakladatelem byl akademický sochař Vojtěch Sucharda. Světově proslulé je královéhradecké Divadlo DRAK (zejména díky režisérské osobnosti Josefa Krofty). Mezi další loutkové scény patří liberecké Naivní divadlo i Divadlo Radost v Brně, ostravské Divadlo loutek, plzeňská ALFA a již zmíněné Divadlo Minor.

V České republice působí též několik muzeí specializujících se na loutky: Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi či Muzeum české loutky a cirkusu v Prachaticích; výstavní aktivity provozují také některá divadla (např. DRAK).

Loutkové divadlo se stalo národním fenoménem. V současné době představuje propojení tradice s moderními tendencemi napříč uměleckými obory – mladá generace loutkářů je zastoupena prací Jiřího Jelínka, Jiřího Adámka, Jakuba Vašíčka či Víta Peřiny.

Říše loutek.

BEZDĚK, Zdeněk. Dějiny české loutkové hry do roku 1945. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1983. 174 s.
BLECHA, Jaroslav a JIRÁSEK, Pavel. Česká loutka. Vyd. 1. Praha: KANT, 2008. 355 s. ISBN 978-80-86970-23-3.
Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4.
ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Vyd. 1. Praha: Academia, 2000. 410 s. ISBN 80-200-0782-2.
České loutkářství. In: Mezinárodní loutkařská unie [online]. Institut umění – Divadelní ústav: ©2018 [cit. 12. 8. 2020]. Dostupné z: https://unima.idu.cz/ceske-loutkarstvi/.
DUBSKÁ, Alice et al. Obrazy z dějin českého loutkářství: ke 40. výročí založení Muzea loutkářských kultur v Chrudimi. Vyd. 1. V Řevnicích: Arbor vitae, 2012. 177 s. ISBN 978-80-905249-0-3.
DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství: vývojové proměny českého loutkového divadla od poloviny 18. století do roku 1945. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, 2004. 302 s. ISBN 80-7331-008-2.