Lichtenštejnové

Počátky rodu Lichtenštejnů sahají do roku 1136 a jsou spojeny s hradem Lichtenstein v dolním Rakousku. Na Moravu přišli v roce 1249 poté, co tehdejší markrabě moravský a pozdější český král Přemysl Otakar II. udělil Jindřichu z Lichtenštejna v léno Mikulov; zdejší majetek rod záhy rozšířil i o další statky. Jakožto věrní katolíci a spojenci Habsburků se od 16. století postupně zařadili mezi nejmocnější rody v habsburské monarchii. O jejich vzestup se zasloužil především Karel z Lichtenštejna (1569–1627), který pro rod získal v roce 1608 knížecí titul a jako správce Čech dohlížel po bitvě na Bílé hoře na potrestání účastníků českého stavovského povstání. To Lichtenštejnům umožnilo zmocnit se rozsáhlého konfiskovaného majetku – tím se zařadili mezi největší pozemkové vlastníky v českých zemích a stali se vůbec největšími na Moravě. Jádrem jejich držav byla jižní Morava (Mikulov, Lednice, Moravský Krumlov, Břeclav), vlastnili však také rozsáhlé pozemky v středních Čechách (Kostelec nad Černými lesy, Úvaly, Uhříněves) a ve Slezsku (Opava, Krnov).

Významným se pro rod stal rok 1719, kdy byla panství Schellenberg a Vaduz ve Švábsku spojena do samostatného Lichtenštejnského knížectví, které existuje dodnes. Jejich hlavní majetková základna a zdroje příjmů však zůstávaly v českých zemích. Lichtenštejnové tak zůstávali i nadále úzce spjati s habsburskou monarchií, o čemž svědčí i skutečnost, že rodovým sídlem zůstával zámek Valtice (dříve v Rakousku, dnes na Moravě). Výsledkem jejich rozsáhlé hospodářské a stavitelské činnosti je např. Lednicko-valtický areál, který je dnes součástí seznamu světového dědictví UNESCO. Jejich role při potlačení českého stavovského povstání však také vedla k negativnímu obrazu, který si o nich v 19. a 20. století utvořila především národně orientovaná česká veřejnost. Po vzniku Československa byla část lichtenštejnských statků v rámci pozemkové reformy zabavena, o zbylý majetek pak příslušníci rodu přišli v roce 1945 na základě Benešových dekretů, a to i přesto, že se tehdejší kníže údajně hlásil k lichtenštejnské, a nikoliv k  německé národnosti a dalším členům rodu nebyla kolaborace prokázána. Československo však tento argument odmítlo a Lichtenštejny považovalo za Němce. Lichtenštejnové se s touto ztrátou majetku nesmířili a dodnes se domáhají jeho navrácení. Významní představitelé:

• Karel z Lichtenštejna (1569–1627) – moravský zemský hejtman a místodržící v Čechách po bitvě na Bílé hoře.
• Jan I. Josef, kníže z Lichtenštejna (1760–1836) – diplomat a vojevůdce, velitel rakouských vojsk v bitvě u Slavkova. Dokázal zachovat nezávislé Lichtenštejnské knížectví i po zániku Svaté říše římské.

HORČIČKA, Václav. Lichtenštejnové v Československu. Vyd. 1. Praha: Agentura Pankrác, 2014. 222 s. ISBN 978-80-86781-22-8.
JUŘÍK, Pavel. Liechtensteinové: historie a sídla knížecího rodu. První vydání. Praha: Libri, 2015. 358 stran. ISBN 978-80-7277-534-7.