Lehké opevnění vz. 37 (řopík)

Objekty lehkého opevnění vz. 37 byly budovány v letech 1937–1938 jako hlavní prvek obrany československého pohraničí proti eventuálnímu vpádu nacistického Německa. Lidový název „řopík“ pochází ze zkratky úřadu ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), který měl jejich výstavbu na starosti. Nahrazovaly starší objekty vz. 36, které se kvůli slabé ochraně a nedostatečnému vybavení ukázaly jako nevyhovující. Do vypuknutí mnichovské krize v září 1938 bylo postaveno více než 9 000 řopíků. Většinou byly umístěny u německých, polských, maďarských a později i rakouských hranic, další chránily vnitrozemské linie v širokém pásmu kolem Prahy, Vltavy a v oblasti severních Čech (tzv. Liběchovská příčka).

Svou konstrukcí představoval řopík nevelkou železobetonovu pevnůstku, vybavenou zpravidla dvěma kulometnými střílnami. Tloušťka zdí dosahovala zpravidla 50–100 cm a umožňovala odolávat zásahům z děl ráže až 100 mm, u exponovaných objektů mohla být až 120 mm, a mohla tak odolat i dělům ráže 150 mm. Čelní stěna byla navíc zakryta kamenným záhozem. Objekt byl vybaven vlastním ventilačním systémem, v některých případech i telefonem a elektřinou. Osádku tvořilo 2–8 mužů. Řopíky obvykle tvořily souvislé opevněné pásmo o několika desítkách pevnůstek, které se vzájemně podporovaly boční palbou. Často také doplňovaly mohutnější pěchotní sruby a dělostřelecké tvrze.

Po odstoupení československého pohraničí třetí říši vyplývajícího z mnichovské dohody obsadila většinu řopíků bez boje německá armáda, která je spolu s ostatními částmi opevnění využívala k výcviku vlastních vojáků a k provádění zbraňových zkoušek. Část z nich Němci během okupace českých zemí zničili, aby nemohly být využity případným odbojem. Po válce se československá armáda pokoušela o obnovení linie lehkého opevnění na své jižní hranici, na počátku 50. let si však ponechala jen několik málo strategicky nejdůležitějších objektů. Část zbylých řopíků byla v následujících desetiletích zničena nebo přeměněna na různé sklady, zatímco většina byla ponechána svému osudu. Chátrající objekty lehkého opevnění tak dodnes představují především v pohraničí nejviditelnější připomínku odhodlání meziválečného Československa bránit se nacistickému Německu. K uchování tohoto povědomí přispívají také četné spolky fanoušků československé historie, které mnohé řopíky převzaly do správy a zpřístupňují je jako muzea.

SVOBODA, Tomáš, LAKOSIL, Jan a ČERMÁK, Ladislav. Velká kniha o malých bunkrech / československé lehké opevnění 1936-1938. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2011. 335 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-204-2422-8.