Ladislav Stroupežnický

^*6. 1. 1850 Cerhonice u Písku – ^†11. 8. 1892 Praha

Ladislav Stroupežnický nastoupil roku 1860 na reálné gymnázium v Písku, ale po dvou letech byl pro špatné chování vyloučen. Jako spisovatel debutoval v Humoristických listech textem Kantorovy trefuňky (1871), několik let nato začal s touto redakcí spolupracovat. Do Prahy se přestěhoval roku 1872, zprvu pracoval jako úředník a poté jako písař na pražském magistrátu. Průběžně psané povídky shrnul do souborů Povídky a novely (1881) a Lidé směšní a ubozí (1884). Byl příslušníkem bohémského uměleckého spolku Mahábharáta a členem Jednoty dramatických spisovatelů českých. Roku 1882 byl jmenován do nově zřízené funkce dramaturga Národního divadla, kterou zastával až do své smrti. Zemřel na tyfus, pohřben je na Olšanských hřbitovech.

Stroupežnický má na svém kontě 20 dokončených divadelních her. Debutoval jednoaktovkou Noviny a karty (1875), která se však nesetkala s úspěchem. Tragédie Černé duše (1877) je pokusem o historickou truchlohru vyprávějící příběh o zániku českého šlechtického rodu Smiřických. Hra získala cenu Náprstkovy nadace a dostala se do repertoáru Prozatímního divadla. Opravdového uznání se Stroupežnický dočkal až po uvedení jednoaktovky Zvíkovský rarášek (1883), která volně líčí epizody ze života renesančního spisovatele Mikuláše Dačického z Heslova. K této postavě a žánru se vrátil po dvou letech ve veselohře Paní mincmistrová (1885). Stroupežnický stále usiloval o vytvoření velkého historického dramatu. Jeho velkolepá hra Krištof Kolumbus (1886) zachycuje klíčový moment objevitelské výpravy a líčí protagonistu jako romantického vizionáře. Stroupežnického nejznámější dílo Naši furianti (1887) s podtitulem „Obraz ze života české vesnice“ kriticky, avšak s humorem popisuje život v jihočeském prostředí. Premiéra v režii Josefa Šmahy a s výpravou Mikoláše Alše se stala manifestací nového divadelního názoru, vyvolala ale také nesouhlas, neboť Stroupežnický vylíčil vesnici bez idealizujících a sentimentálních prvků. Od počátku 20. století byla hra zařazena do klasického českého divadelního kánonu. Realistické prostředky uplatnil Stroupežnický i v dalších dramatech z vesnického života, jako je Václav Hrobčinský z Hrobčic (1888) či ve Vojtěchu Žákovi, výtečníkovi (1890), který byl mimo jiné vnímán jako satira na politiku mladočechů. Posledním autorovým dílem je hra Na Valdštejnské zahradě (1892). Zde hlavní hrdina, idealistický vizionář, neunese střet s nepříznivou realitou. Dílo přináší do českého divadla nový žánr  – moderní sociální drama.

ŠORMOVÁ, Eva a kol. Česká činohra 19. a začátku 20. století: osobnosti. Vydání první. Praha: Institut umění - Divadelní ústav, 2015. 2 svazky (1294 stran). Česká divadelní encyklopedie. ISBN 978-80-200-2467-1.