Květnové povstání

Květnové povstání bylo vyvrcholením aktivit českého domácího odboje. Začalo 1. 5. 1945 v Přerově, kde se roznesla falešná zpráva o německé kapitulaci, a v dalších dnech se rychle rozšířilo do dalších měst v Čechách a na Moravě. Zpočátku se jednalo především o živelný odpor místních obyvatel proti okupantům, teprve postupně se do čela odporu postavila jakožto vrchní odbojový orgán Česká národní rada, zatímco v řadě měst a obcí převzaly moc jednotlivé revoluční národní výbory. Pozice povstalců byla mimořádně obtížná, neboť disponovali pouze minimálním množstvím výzbroje (řádově několikanásobně menším, než např. polští účastníci Varšavského povstání v roce 1944) a proti nim stála lépe vyzbrojená i vycvičená síla německého vojska, které však už bylo často značně demoralizované porážkami a postupem spojeneckých vojsk.

K vyvrcholení odporu došlo 5. května, kdy vypuklo povstání v Praze a následně i ve zbytku dosud nezasažených částí protektorátu. Celkem se do bojů proti Němcům zapojilo přibližně 145 000 lidí. Šlo o pestrou směsici civilistů, četníků, partyzánů či dezertujících příslušníků vládního protektorátního vojska, povstalce však podpořily např. také oddíly tzv. Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova (zřízené Němci), jejichž zásluhou se podařilo zabránit tomu, aby německá armáda 6.–7. května dobyla Prahu. Boje byly mimořádně tvrdé a především německá armáda se během nich dopouštěla řady masakrů jak bojovníků, tak civilního obyvatelstva. Povstalci doufali v pomoc americké 6. armády generála Pattona, která 6. května dobyla Plzeň. Její další postup však byl na nátlak Sovětského svazu zastaven, neboť Sověti nechtěli připustit ohrožení své prestiže a vlivu v poválečném Československu.

Přestože německá armáda dokázala tlaku povstalců na řadě klíčových míst odolávat, její pozice byla i vzhledem k postupujícím vojskům Spojenců neudržitelná. Stejné to bylo s jejími plány na udržení klidu v  českých zemích a  úmyslem učinit z nich stabilní baštu odporu po několik následujících týdnů. 8. 5. tak Česká národní rada uzavřelas německým velením dohodu o kapitulaci německých vojsk výměnou za to, že jim bude umožněn ústup na západ. Jednotky SS však dohodu ignorovaly. 9. 5. vstoupila do Prahy sovětská armáda, což znamenalo konec organizovaného německého odporu. Sporadické boje však na některých místech Čech a Moravy pokračovaly až do 11. 5.

Na české straně si povstání vyžádalo přibližně 12 000 životů (z toho 3 700 v Praze), další desítky tisíc lidí utrpěly zranění. Rozsáhlé boje zůstaly ještě dlouho poté silně zakořeněny v národní paměti – dodnes je připomínají pravidelné pietní akty a množství televizních i literárních děl. V řadě českých měst je také dosud možné najít velký počet drobných pomníčků a pamětních  desek věnovaných obětem bojů. Přesto se po roce 1989 u části společnosti objevily i úvahy, zda mělo povstání vzhledem k množství padlých skutečně smysl. Jeho obhájci však argumentují tím, že přispělo k urychlení konce války na českém území.

 

 

České národní povstání 1945: katalog k výstavě konané na Staroměstské radnici v květnu roku 2010 = The 1945 Czech National Uprising: a catalogue of an exhibition held at the Old Town Hall in May 2010. [Praha: Národní muzeum], ©2010. [92] s. ISBN 978-80-7036-284-6.
HRBEK, Jaroslav et al. Draze zaplacená svoboda: osvobození Československa 1944-1945. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2009. 2 sv. (351, 358 s.). ISBN 978-80-7185-976-5.
ZÁMEČNÍK, Stanislav. Český odboj a národní povstání v květnu 1945. Vyd. 1. Praha: Naše vojsko, 2006. 293 s. ISBN 80-206-0812-5.