Království české

Pojem České království v sobě zahrnuje dva základní významy. V širším, neformálním pojetí se používá jako označení pro celý český stát, v užším pak zahrnuje pouze území Čech, neboť jedině zde vládl panovník výlučně z titulu českého krále (např. na Moravě vládl z titulu markraběte moravského atd.). K ustavení Českého království došlo roku 1198, když kníže Přemysl Otakar I. získal dědičný královský titul od římského krále Filipa Švábského a posléze i od jeho rivala Oty Brunšvického. Už předtím získala některá česká knížata (Vratislav II., Vladislav II.) královský titul, vždy ale pouze pro svoji osobu. Definitivně pak ustavení dědičného českého království potvrdil v roce 1212 Zlatou bulou sicilskou Fridrich II.

Územním rozsahem se České království v zásadě překrývalo s dnešním územím Čech. Nepatřilo k němu Chebsko (postoupené jako říšská zástava roku 1322), ale naopak na severu zahrnovalo Žitavsko (dnes v Německu) a do roku 1742 také Kladsko (dnes v Polsku). Ostatní oblasti českého státu, tj. Morava a postupně další sousední země, sice byly českému králi podřízeny, formálně však součástí českého království nebyly a zůstávaly svébytnými právními subjekty. Určitá změna nastala až za vlády Karla IV., který dal vzniknout svazku zemí Koruny české, v němž České království hrálo stěžejní úlohu – kromě krále zde sídlily i ústřední orgány a scházel se zde i generální sněm. Česká šlechta se proto cítila jako hlavní pilíř celého soustátí a osobovala si právo rozhodovat i za ostatní země, což především v 15. a 16. století bylo příčinou mnoha svárů s představiteli Moravy, Slezska a obou Lužic.

V roce 1526 se český stát stal součástí habsburské monarchie, jejíž postupná centralizace zatlačila vůdčí roli Českého království do pozadí. Během 18. století byla značná část centrálních orgánů přesunuta do Vídně a České království se stalo pouze standardní „provincií“ říše se stejným postavením, jako ostatní české země. Nadále přitom existovalo a udržovalo si určitou vnitřní autonomii, jejímž nositelem byl český zemský sněm. Definitivně zaniklo pádem Rakouska-Uherska a vyhlášením samostatné Československé republiky 28. 10. 1918.

Za více než 700 let bylo České království místem řady význačných událostí a fenoménů. Potkávala se zde západní a slovanská liturgie, v době Karla IV. a Rudolfa II. byl tento útvar faktickým centrem Svaté říše římské, v raném novověku se na jeho území vedl spor mezi katolickou a evangelikální vírou, což vedlo k třicetileté válce. To vše se dodnes odráží v jeho bohatém architektonickém a kulturním dědictví.

ANTONÍN, Robert et al. Encyklopedie českých dějin: osobnosti, fakta a události, které utvářely naši historii. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2008. 520 s. ISBN 978-80-86880-65-5.
ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských: 1198-1253: proměna státu a společnosti. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. Česká historie; sv. 10. ISBN 80-7106-140-9.