Kolonizace českých zemí ve středověku

Kolonizace českých zemí ve středověku představovala dlouhodobý a náročný proces, který započal již příchodem Slovanů v 5.–6. století. Zpočátku postupovala velice pomalu a ještě v 11. století byla větší část Čech a Moravy pokryta neprostupnými hvozdy. Pozvolný ekonomický rozvoj země a s ním související nárůst obyvatelstva vyústily ve 12. století v přelidnění dosud osídlených oblastí a počátek tzv. vnitřní kolonizace. Panovník, šlechta a některé kláštery začali intenzivně usazovat část svých poddaných v dosud neobydlených zalesněných oblastech, od čehož si slibovali zvětšení rozsahu obdělávané půdy a s tím souvisejících příjmů. Během pouhých několika desítek let tak vzrostla plocha obdělávané země na dvojnásobek a byla zalidněna většina zemědělsky příhodných oblastí českých zemí.

Na vnitřní kolonizaci navázala ve 13. století kolonizace vnější (taktéž zvaná velká nebo německá). Přestože již nezasáhla zdaleka tak rozsáhlá území (osidlovány byly především okrajové podhorské oblasti), na rozdíl od předcházejícího období přinesla do osidlovacího procesu zásadní kvalitativní změny. Do země byli nyní zváni kolonisté z německých zemí, Vlámska a Flander, kteří s sebou přinášeli kromě pokročilé technologie organizaci a vyspělé právní normy, především tzv. emfyteutické (někdy též „německé“ či „zákupné“) právo. Emfyteuze umožňovala rolníkům za přesně stanovené poplatky a povinnosti dědičnou držbu půdy a motivovala je tak k větší ekonomické aktivitě. Brzy se tak rozšířila i ve starších, etnicky českých vesnicích. Za úspěch kolonizačního podniku zodpovídal tzv. lokátor, obvykle bohatý podnikatel, který celou akci financoval a řídil.

Kromě vesnic zakládali cizí (později i domácí) kolonisté od 13. století na českém území zcela nový typ sídel, vrcholně středověká města. Na rozdíl od starších sídel byla města nadána souborem specifických práv, který již umožňoval výstavbu hradeb, pravidelné pořádání trhů a poskytoval jejich obyvatelům rozsáhlé osobní svobody. Městská samospráva umožňovala vznik nové společenské třídy měšťanů, kteří nebyli svázáni běžnými poddanskými povinnostmi, a mohli se tak ve zvýšené míře věnovat řemeslné výrobě a obchodu. Města se tak ještě během 13. století stala hlavními hospodářskými centry země. Zatímco v první polovině 13. století rostl jejich počet jen pozvolna, do začátku 14. století již pokrývala české země rozsáhlá městská síť, z velké části podobná té, kterou známe dnes.

BARTLETT, Robert et al. Přemyslovci: budování českého státu. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí: (1034-1198). 2., opr. a dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. Česká historie; sv. 2. ISBN 978-80-7106-905-8.
ŽEMLIČKA, Josef. České země za posledních Přemyslovců = The Czech lands during the reign of the last Přemyslids: (1253-1310). 1. vyd. Praha: Litera, 1996. 96 s. Ilustrované české dějiny = Illustrated Czech history. Série 1; sv. 4. ISBN 80-238-0775-7.