Karel Poláček

^*22. 3. 1892 Rychnov nad Kněžnou – ^†21. 1. 1945 Gliwice, Německo (dnešní Polsko)

Poláček v Praze studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ve stejné době se v Rychnově věnoval studentskému loutkovému divadlu, pro které psal a překládal hry, působil zde jako herec a také je řídil. Bojoval v první světové válce, prošel ruskou a italskou frontou, na konci války utekl do srbského zajetí. Po návratu do vlasti vystoupil z židovské obce a zastával úřednickou funkci ve vývozní a dovozní komisi. V roce 1920 otisknul pod pseudonymem Kočkodan povídku Kolotoč (knižně Povídky pana Kočkodana /1922/) a brzy dostal z úřadu výpověď, protože jádrem povídky byl popis nesmyslné byrokracie v jedné „nejmenované“ instituci. Dále pracoval jako novinář v týdeníku Tribuna a v Lidových novinách, do nichž napsal množství sloupků a tzv. soudniček, krátkých reportáží ze soudních řízení. V roce 1943 se dobrovolně přihlásil do terezínského tábora, kam byla zařazená jeho partnerka. 19. října 1944 pak nastoupil do transportu do koncentračního tábora Osvětim. Poslední studie ukázaly, že Poláček přežil i transport z Osvětimi do tábora Hindenburg, kde ještě napsal krátkou divadelní hru. Po přesunu se účastnil pochodu z Hindenburgu do tábora Gliwice, během něhož zahynul.

Poláčkovy prózy se v některých aspektech podobají sociálně psychologickým studiím. Jsou sondami do světa různých skupin lidí: drobných podnikatelů, živnostníků, úředníků. Typické pro Poláčka bylo zachycení židovské mentality hlavně skrz zpracování židovských anekdot, které podle něj patří do stejné řady jako ruské byliny, bohatýrské zpěvy jižních Slovanů a středověké legendy. Důležitým prvkem Poláčkových humoristických próz je jazyková komika. Postavy nemají vlastní charakter, jsou řízeny stereotypem, podobají se někdy až neživým strojům.

Poláček často sledoval prostředí určitých profesí či zájmových skupin, například v Lehké dívce a reportérovi (1926) popisuje svět žurnalistů, v Mužích v offsidu (1931) svět fotbalových fanoušků s jejich vášněmi, v Hráčích (1931) je „hrdinou“ románu mariáš a zvyky, obřady, vítězství i debakly jeho vyznavačů. Vedle humoru se v Poláčkově díle objevuje také satira. Román Dům na předměstí (1928) je tísnivým obrazem malosti a zneužití nadřazeného postavení. V této linii pokračuje i autorova tvorba 30. let.

Hlavní přelíčení (1932) se považuje za první Poláčkův vážný román. K jeho napsání autora inspiroval případ loupežné vraždy, která se udála v červenci 1928 v Hostivaři. Poslední román Bylo nás pět stihl dopsat krátce před odchodem do Terezína. Román, který zobrazuje maloměstský svět očima dítěte, vyšel poprvé v roce 1946. Dílo je nezapomenutelné především díky své jazykové komice, která se skládá z kombinace hovorového jazyka, obratů z dobrodružné četby a „školního“ stylu psaní a mluvení.

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.