Julius Zeyer

^*26. 4. 1841 Praha – ^†29. 1. 1901 Praha

Julius Zeyer (křtěn Julius Jan Jiří) pocházel z pražské německé rodiny, češtinu ovládal díky své chůvě. Vyučil se tesařem, nepokračoval však v rodinné tradici a začal se věnovat literatuře. Při maturitní zkoušce roku 1861 propadl z matematiky, a proto na pražské univerzitě studoval filologii pouze soukromě. Na pozvání Aloise Kašpara odjel do Ruska jako předčitatel a vychovatel knížete Golicyna. Roku 1874 se vrátil do Čech, ale za šest let do Ruska odcestoval znovu. Po návratu do Prahy působil jako vychovatel syna hraběte Jana Harracha. Od roku 1883 žil z renty a honorářů za svá literární díla. Často cestoval, kromě evropských států a Ruska navštívil také Tunisko. Roku 1887 se přestěhoval do Vodňan, kde vybudoval tehdy velmi známé kulturní centrum. Byl též členem Umělecké besedy, odmítal se však účastnit časopiseckých polemik. Zemřel po těžké srdeční nemoci a navzdory svému přání byl jako jeden z prvních českých spisovatelů pohřben na vyšehradském Slavíně.

Julius Zeyer debutoval v časopise Paleček povídkou Krásné zoubky (1873). Záhy nato  vyšla jeho novela Duhový pták (1873) a od té doby se stal kmenovým autorem časopisu Lumír. Hlavní část jeho tvorby představuje veršovaná a prozaická epika. Jako jeden z prvních v české próze napsal román z cizího prostředí (doba vlády Kateřiny Veliké v Rusku) – Ondřej Černyšev (1876). V cyklu básní Vyšehrad (1880) vylíčil českou minulost od mýtických dob do konce dívčí války. Téma Vyšehradu je též ústředním v rozsáhlé epopeji ze středověku z doby vlády Karla Velikého Karolinská epopeja (1896). Ve svém románu Jan Maria Plojhar (1891), který silně zapůsobil na okruh autorů okolo časopisu Moderní revue, velmi čerpá z osobních zážitků, od ztráty domova a společenských iluzí přes smrt matky až po milostné zklamání. Některé jeho texty jsou výrazně inspirovány křesťanskou mystikou, mezi ně patří především Tři legendy o krucifixu (1895) nebo Zahrada mariánská (1897–1898).

V 90. letech 19. století se k němu přihlásila mladá generace Národního divadla. Do svého cyklu z české minulosti vybral události, které považoval za zlomové: předání vlády po Krokově smrti – Libušin hněv (1887); nástup mužské nadvlády po dívčí válce, po níž se její vůdkyně proměnila ve skálu – Šárka (1887); mocenské boje Přemyslovců a šíření křesťanství – Neklan (1893). Jeho nejznámějším dramatickým dílem je pohádková hra Radúz a Mahulena (1898), pro niž zkomponoval scénickou hudbu Josef Suk.

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3.