Josef Pekař

^*12. 4. 1870 Malý Rohozec u Turnova – ^†23. 1. 1937 Praha

Josef Pekař vystudoval historii a geografii na pražské univerzitě, kde se stal žákem a později celoživotním přítelem Jaroslava Golla. Následně absolvoval studijní pobyty v Berlíně a Erlangenu (dnešní Německo). Akademickou kariéru mu otevřela jeho práce Dějiny valdštejnského spiknutí, v níž události spjaté se smrtí Albrechta z Valdštejna organicky zasadil do kontextu české otázky ve třicetileté válce. V roce 1897 se habilitoval jako docent rakouských dějin na české části Karlo-Ferdinandovy univerzity a od roku 1901 pak působil tamtéž jako profesor. Po celý život byl přívržencem vlastenecky zaměřeného konzervativního tradicionalismu; obhajoval český státoprávní program, usiloval o smíření Čechů s Němci, po vzniku Československa však také kritizoval protikatolické kampaně a varoval před příliš radikální pozemkovou reformou.

Těžištěm Pekařova vědeckého zájmu byly středověké a raně novověké dějiny, vyjadřoval se však také k řadě soudobých problémů. Ve svých dílech se např. jako první významný historik postavil za pravost tzv. Kristiánovy legendy, podal pronikavý obraz hospodářského a sociálního života konkrétního panství za třicetileté války (Kniha o Kosti) a vědeckými argumenty vyvrátil protičesky zaměřené teorie brněnského německého historika Bertolda Bretholze. Josef Pekař zastával princip, že historik má pochopit dobu z ní samé a obecnější závěry podmiňoval nutností důkladného vědeckého poznání. Odmítal pozitivistickou roli historiků jako nezaujatých pozorovatelů a naopak zdůrazňoval, že k událostem musí zaujmout vlastní, byť dobově podmíněný postoj, avšak bez toho, aby je násilím přizpůsobovali různým filozofickým či politickým koncepcím.

V roce 1912 vstoupil Pekař kritikou Masarykovy dějinné koncepce do polemiky známé jako spor o smysl českých dějin, jíž se mezi lety 1895–1938 zúčastnila řada předních osobností české filozofie a historiografie. Odmítal Masarykův názor, že smysl českých dějin představuje nábožensky pojatá humanitní idea, a formuloval vlastní koncepci, podle níž osu českých dějin tvoří idea národní. Uvědomoval si však zároveň, že mezi pojetím národa a národní myšlenkou různých období české minulosti je výrazný rozdíl. S Masarykem se také rozcházel v pohledu na husitství, které na rozdíl od něj nepovažoval za revoluční, světově významné přelomové hnutí bojující za svobodu a pokrok v moderním slova smyslu. Zdůrazňoval naopak jeho středověký charakter a obtížnou uchopitelnost pro dnešního člověka.

Upoutávka


Datace

ANTONÍN, Robert et al. Encyklopedie českých dějin: osobnosti, fakta a události, které utvářely naši historii. Vyd. 1. Praha: Reader's Digest Výběr, 2008. 520 s. ISBN 978-80-86880-65-5.
KUTNAR, František a MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 3., dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 1087 s. Česká historie; sv. 3. ISBN 978-80-7106-402-2.