Josef Hora

^*8. 7. 1891 Dobříň u Roudnice nad Labem – ^†21. 6. 1945 Praha 

Josef Hora absolvoval roku 1910 gymnázium v Roudnici nad Labem a záhy se začal věnovat žurnalistice. Působil v redakcích periodik Právo lidu, Rudé právo, České slovo a také v redakci Telegrafu, většinou přispíval nebo vedl kulturní rubriky. Jako literát a autor kulturních přednášek navštívil Itálii, Sovětský svaz, Německo, Francii, Estonsko, Maďarsko či Jugoslávii. Za druhé světové války těžce onemocněl a zemřel těsně po jejím konci. Je pochován na vyšehradském Slavíně a posmrtně mu byl udělen titul národního umělce.

Počátky Horovy poetiky jsou ukotveny v symbolismu (sbírka Básně, 1915), ale zanedlouho se Hora odklání k motivům, které do české literatury vnesla generace předválečné avantgardy, soustřeďuje se na vnímání role člověka a civilizace. Jako jeden  z prvních básníků programově formuloval požadavky proletářské poezie a také se jimi ve vlastní tvorbě řídil (Pracující den /1920/, Srdce a vřava světa /1922/, Bouřlivé jaro /1923/). V tomto období Horovy tvorby je patrná víra v revoluci a touha po spravedlnosti a lidské rovnosti. Ve sbírce Struny ve větru (1927) jednu ze zásadních rolí hraje čas, jenž znázorňuje zdroj neustálé změny a také se stává záchytným bodem. Samotná sbírka je částečně inspirovaná cestou do sovětského Ruska. Na konci 20. let však básník prochází deziluzí (poéma Deset let /1929/). V zobrazení času přibývá tónů pomíjivosti, nostalgie, zániku. Jeho poezie se stává spirituální, avšak bez základu v náboženské víře. V následujícím cyklu Máchovských variací (1936), inspirovaným životními osudy a dílem velkého českého romantika K. H. Máchy, přibývá téma smrti, lidské sounáležitosti a pocitu ohrožení. Tyto motivy už naznačují závěrečné období Horova díla a jeho poezii z doby okupace. Významným uměleckým činem na počátku okupace se stala báseň Jan houslista (1939), kde hrdinův osud spojuje s průhlednými narážkami na okupaci. Zde se Hora přiklání k národní pospolitosti živých, mrtvých i dosud nenarozených před reálným nebezpečím. Jako publicista se neustále věnoval kulturnímu vztahu politiky a literatury. Velmi ceněné jsou též jeho překlady ruské klasické literatury (Puškinova Evžena Oněgina, básní M. J. Lermontova, S. A. Jesenina, B. Pasternaka a jiných).

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.