Jazykovědec, lexikograf, historik, polyglot a jeden z nejvýraznějších učenců osvícenství. Položil základ vědecké slavistice, jazykovědné i literárněhistorické bohemistice, paleoslavistice, popsal normu moderní spisovné češtiny a podnítil rozvoj obrození u nás i u dalších slovanských národů.
*17. 8. 1753 Ďarmoty, habsburská monarchie (dnes Maďarsko) – †6. 1. 1829 Staré Brno
Josef Dobrovský pocházel patrně z německojazyčné rodiny a česky se nejspíše naučil na nižším gymnáziu v Německém Brodě, poté absolvoval jezuitské gymnázium v Klatovech. Patnáctiletý byl přijat na Filosofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, po jejímž ukončení vystudoval také teologii. Byl vysvěcen na kněze, netajil se však v duchu osvícenství kritičností k církvi. Stál u zrodu předchůdkyně dnešní akademie věd – Královské české společnosti nauk (1784), první podobné instituce v habsburské říši. Stal se členem učených společností také např. v Petrohradě, v Berlíně a Krakově. Pomohl ke vzniku Vlasteneckého muzea (dnešní Národní muzeum).
Josef Dobrovský byl díky přízni šlechtických rodin typickým soukromým učencem. V letech 1777–1787 jej najal hrabě Nostic, aby vzdělával jeho syny; s Jáchymem Šternberkem podnikl v letech 1792–1793 studijní cestu přes Německo do Švédska a dále do Petrohradu a Moskvy. Dobrovského cílem zde bylo zkoumat staré slovanské rukopisy, ve své době se tak řadil k velkým cestovatelům. Pro svoji erudovanost se těšil úctě v celé vzdělané Evropě, s nastupující duševní poruchou však měl pověst spíše geniálního podivína. Jeho obliba modré barvy mu vysloužila přezdívku Modrý abbé. Ovládal všechny klasické jazyky včetně hebrejštiny, na svou dobu měl vynikající znalosti slovanských jazyků. Jeho vědecký záběr byl velmi široký, kromě jazykovědy, literatury či historie se též zajímal o přírodní vědy nebo archeologii. Proslul hloubkou znalostí, geniální pamětí, pracovitostí, sečtělostí a systematičností.
Svá díla psal Josef Dobrovský německy a latinsky. Ačkoli byl skeptický k zachování českého jazyka pro dorozumívání ve veřejné sféře, položil svým zevrubným popisem češtiny teoretické základy jazykového programu obrození. Své poznatky přitom pojímal s vědeckou vážností, odmítal jejich ideologické přikrašlování, i kdyby to mělo být ve jménu emancipačních národních idejí. Jeho německy psaná mluvnice češtiny Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého /1809/) přinesla teoreticky podložené a dodnes platné a nepřekonané přístupy k utváření jazykové normy, založené na bystré jazykové analýze ohromného množství textů. Dobrovský celoživotně zkoumal nejstarší slovanské písemné památky, úsvit českých dějin a písemnictví. Pro odmítnutí pravosti Rukopisu zelenohorského tehdejší vlastenci veřejně odmítli jeho dílo. Přesto na Dobrovského teoretická a metodologická východiska navázaly následující generace obrozenců v celém slovanském světě. Žák Dobrovského František Palacký pro svoji koncepci dějin zřejmě vyšel z jeho Dějin české řeči a literatury, pojatých do roku 1526. Josef Jungmann svojí lexikografickou prací navázal na Dobrovského Německo-český slovník. Josef Dobrovský též ovlivnil slavistickou výuku v Rusku, jeho spolupráce se Slovincem Jernejem Kopitarem významně přispěla k vývoji obrození u Slovanů v habsburské monarchii, též na něj navázala hnutí chorvatská, srbská, ukrajinská či lužickosrbská.
2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.
Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.