Jaroslav Vrchlický

^*17. 2. 1853 Louny – ^†9. 9. 1912 Domažlice

Jaroslav Vrchlický (vlastním jménem Emil Frida) si zvolil své umělecké jméno na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera podle říčky Vrchlice, která protéká obcí Ovčáry u Kolína, kde žil do svých deseti let. Po maturitě vstoupil do arcibiskupského semináře, tam však setrval jen necelý semestr. Roku 1873  přestoupil na Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, na níž studoval románské jazyky, filosofii a historii. V Praze se často stýkal se Zikmundem Winterem, Josefem Václavem Sládkem a Aloisem Jiráskem, brzy společně založili uměleckou skupinu, jejíž členové vstoupili do historie pod názvem lumírovci. Na konci 70. let se oženil s Ludmilou Podlipskou, dcerou spisovatelky a překladatelky, Sofie Podlipské, sestry Karoliny Světlé. V 90. letech byl jmenován profesorem srovnávacích literatur. Až na několik cest do ciziny (Francie, Dánsko, Itálie) strávil většinu života v Praze. V roce 1901 jej spolu s Antonínem Dvořákem rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a jmenoval ho členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni.

Do literatury se Vrchlický uvedl překladem sbírky Básní Viktora Huga (1874), překládání se pak věnoval celý život. Tato jeho činnost byla podřízena především potřebám české literatury, snažil se ji obohatit a přiblížit českému čtenáři největší skvosty světové tvorby. Teprve od roku 1878 začala nad počtem jeho překladů převládat původní díla. Vrchlického překladatelská činnost byla zpětně zejména představiteli české moderny kritizována, i přes to, že některé překlady zůstávají dodnes nepřekonány.

Vrchlického básnické dílo obsahuje přes 90 sbírek. Ve vlastní tvorbě vycházel z Vítězslava Hálka, rozvinul představu básníka jako písničkáře, vůdce a služebníka krásy. Typickými rysy jeho tvorby jsou snaha o širokou básnickou látku a přizpůsobivost, která vedla až k eklektismu a patetickému verši. Příležitostná lyrika Vrchlického se dotýkala dobových literárních sporů (Brevíř moderního člověka /1892/). Domácky zakotvená sbírka sonetů Hlasy v poušti (1890) představuje sbírku časové lyriky z konce století a reaguje na krizi českého politického hnutí. Jednou z mála Vrchlického sbírek, která je komponována jako celek, je kniha Písně poutníka (1895). Básně spojuje postava poutníka, který ze svých cest a dojmů skládá celkový obraz světa.

Na konci století se Vrchlický stal terčem útoků autorů z okruhu Manifestu české moderny, především Františka Xavera Šaldy. Útoky ustaly až kolem roku 1898, kdy se napětí proměnilo ve vzájemně inspirující působení. Vrchlického poslední dvě sbírky, Strom života (1909) a Meč Damoklův (vychází roku 1912 z pozůstalosti, datována 1913), jsou krajně kontrastní. První se hlásí k Waltu Whitmanovi a naturalismu. V druhé vyvstává titulní téma ohrožení a zpochybnění lásky, díla a vlastních činů. Představa Damoklova meče se vznáší nad celým básníkovým dílem a jeho životem a každou chvíli může spadnout. Cyklem, na němž básník pracoval celý život, jsou Zlomky epopeje. Myšlenka podání literárního obrazu lidstva v historickém sledu vznikla ještě za autorovy cesty po Itálii. Skládá se ze tří typů poezie: z reflexivní lyriky, z drobné epiky a z rozsáhlých epických básní.

Kromě poezie se Vrchlický věnoval také divadelní tvorbě. Jeho divadelní hry vynikají látkovou šíří, konstrukční vynalézavostí a všudypřítomným lyrismem. Největší úspěchy autorovi přinesly veselohry V sudu Diogenově (1883), Soud lásky (1886) a Noc na Karlštejně (1884), která je dodnes velmi oblíbená a roku 1974 byla zfilmována režisérem Zděňkem Podskalským. V menším měřítku se v tvorbě spisovatele objevuje próza. Kromě tří sbírek drobných povídek a črt je autorem románu Loutky (1908), naplněném pochmurným pesimismem a zobrazujícím člověka jako loutku, jehož život řídí neviditelná ruka osudu. Též se věnoval literární esejistice, kde seznamoval čtenáře se světovými tendencemi ve formě portrétů jednotlivých autorů a psaní libret mimo jiné na náměty her Williama Shakespeara nebo také pro skladatele Antonína Dvořáka.

JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české. [Díl] 2, Od osvícenství po Družinu máje. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: J. Laichter, 1934 [i.e. 1933]. xv, 1051 s. Laichterův výbor nejlepších spisů poučných; kn. 53.
NOVÁK, Arne. Tři studie o Jaroslavu Vrchlickém. In: Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé: [dvě knihy studií a podobizen]. Praha: Novina, 1940. 371 s. Dílo Arna Nováka; 1.
LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
TOPOR, Michal, ed. Čtení o Jaroslavu Vrchlickém : básník ve sporech o životnost díla. 1. vyd. Praha: Institut pro studium literatury, 2013. (Antologie; sv. 2). ISBN 978-80-87899-01-4.