Jan Dismas Zelenka

Pokřtěn 16. 10. 1679 Louňovice pod Blaníkem – ^†22./23. 12. 1745 Drážďany, Sasko

Jan Dismas Zelenka (vlastním jménem Jan Lukáš) získal základy hudebního vzdělání od otce, louňovického učitele a varhaníka. O jeho raných letech nevíme téměř nic, první zmínka o něm jako autorovi hudby pochází až z roku 1704. Od roku 1709 je dokumentována Zelenkova umělecká činnost v Praze, z téhož roku pocházejí jeho první zachované kompozice.

Pravděpodobně studoval na pražské jezuitské koleji, o čemž svědčí nejen alegorická hra Via laureata (1704), ale též spolupráce s malostranskou a klementinskou kolejí. Od roku 1709 sloužil několik měsíců jako kontrabasista u Johanna Huberta Hartiga, císařského zemského místodržitele v Čechách. Zelenka byl znamenitým kontrabasistou (tehdy hráč na violone), o čemž svědčí i vypracované generálbasové linie v jeho partiturách. Jako kontrabasista byl zaměstnán i v dvorní kapele saského kurfiřta Augusta II. Silného v Drážďanech.

V letech 1716–1719 studoval Zelenka ve Vídni u tehdy slavného mistra kontrapunktu, císařského kapelníka Johanna Josefa Fuxe. První příležitost uvést se coby skladatel dostal Zelenka na podzim roku 1723, kdy se v Praze konala korunovace císaře Karla VI. českým králem. Pro pražské slavnosti napsal Zelenka řadu vynikajících děl, např. hudbu k velké alegorické opeře o životě svatého Václava Sub olea pacis et palma virtutis, orchestrální skladby Ouvertura in F, Sinfonia concertante a moll, Hipocondria a několik triových sonát.

Zelenka si získal obdiv svých současníků, především Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna, a kromě práce komponisty se po celý svůj život věnoval i pedagogické činnosti. Vychoval řadu význačných skladatelských osobností té doby, např. Johanna Joachima Quantze, Johanna Georga Rolliga aj. Zelenkovo dílo bylo uloženo do archivních skříní drážďanského chóru jako majetek panovníka a po dlouhou dobu nebylo povoleno je opisovat a vydávat. Tento zákaz porušil např. Bachův syn Wilhelm Friedemann, který pro otce opsal Zelenkův Magnificat, nebo později i Bedřich Smetana.

Zelenkova hudební řeč je velice blízká Johannu Sebastianu Bachovi, hlavně v bohatém kontrapunktickém zpracování a vedení hlasů; je to hudba objevná a jedinečná svými neočekávanými rytmickými strukturami. Zelenka složil 21 mší, z nichž posledních šest – Missae ultimae – patří k vrcholům jeho odkazu a církevní hudby vůbec, dále např. Rekviem či Lamentace pro sólový hlas s instrumentálním doprovodem. Velké oblibě se těší také jeho šest Triosonát pro dva hoboje, fagot a basso continuo aj. Kompletní seznam děl obsahuje téměř 250 skladeb (dle katalogu, sestaveného Wolfgangem Reichem). Na upozornění Františka Palackého se o znovuobjevení Zelenkova díla pro Čechy a svět zasloužil Bedřich Smetana, který v drážďanském archivu opsal a v Praze na slavnostech Novoměstského divadla v roce 1863 uvedl jednu ze Zelenkových orchestrálních suit, 118 let po skladatelově smrti.

Jan Dismas Zelenka zemřel ve svých 66 letech po dlouhé nemoci v noci z 22. na 23. prosince 1745 v Drážďanech, kde byl na Štědrý den ráno pochován.

 

RACEK, Jan. Duch českého hudebního baroku. Brno, 1940.
RACEK, Jan. Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století. Praha, 1958.
STOCKIGT, Janice B. Jan Dismas Zelenka. A Bohemian Musician at the Court of Dresden. Oxford University Press, 2000. 352 s. ISBN 10: 0198166222.