Habsbursko-turecké války a české země

Počátek angažmá českých zemí ve válkách s osmanskou říší sahá do roku 1526, kdy český a uherský král Ludvík Jagellonský zahynul v bitvě u Moháče, a Osmanům se tak otevřela cesta do střední Evropy. Jejich hlavním protivníkem se zde stala habsburská monarchie v čele s Ferdinandem I. a s ní i české země. Osmané sice nedokázali v roce 1529 dobýt Vídeň, do roku 1540 ale ovládli velkou část Uher, které se až do roku 1699 staly hlavním bojištěm mezi oběma říšemi. České země v této době zůstaly osmanských nájezdů ušetřeny, na válečných aktivitách Habsburků se však výrazně podílely jak finančně, tak přímo vysíláním vojáků. Řada českých, moravských a slezských šlechticů tak na turecké frontě strávila velkou část své válečné kariéry. V letech 1655–1679 již podíl českých zemí na vojenském rozpočtu habsburského soustátí činil zhruba 66 % a jejich vojáci tvořili třetinu až polovinu příslušníků habsburské armády.

Z českých zemí byla tureckými nájezdy nejvíce ohrožena Morava, kam Turci společně s Tatary poprvé pronikli v roce 1599. Než byli zastaveni moravskou zemskou hotovostí, zpustošili území na jihovýchodě země až po Uherský Brod. Další výpady následovaly v letech 1605, 1621, 1623 a 1663, kdy odvlekli do otroctví až desetitisíce lidí. Naposledy Osmané zaútočili na Moravu v roce 1683 během druhého obléhání Vídně. Také při boji o rakouské hlavní město sehráli důležitou úlohu někteří čeští šlechtici. V čele mimořádné vídeňské vlády stál hrabě Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, zatímco Karel Ferdinand z Valdštejna sehrál významnou úlohu při dojednávání klíčového spojenectví s Polskem. Po porážce osmanského vojska a následném znovudobytí Uher ztratila turecká hrozba pro české země na významu, byť vzájemné boje pokračovaly i v 18. století.

Ačkoliv turecké války zasáhly území českých zemí jen okrajově, zanechaly v české společnosti hlubokou stopu (obzvláště na Moravě). Fenomén „tureckého nebezpečí“ byl jedním z hlavních témat dobové publicistiky, zatímco postava Turka se stala jedním z výrazných fenoménů raně novověké české kultury. Objevuje se v četných literárních dílech, vyobrazeních a lidových písních. Jeho silné rozšíření v české společnosti přispělo k tomu, že se výraz „turecký“ dlouho udržel jako obecné označení zboží pocházejícího z východu (turecká káva, turecké koberce, turecký med atd.).