Habsburkové

Habsburkové jsou poprvé zmiňováni v 11. století jako švábský hraběcí rod. Své jméno odvozují od hradu Habsburg, nacházejícího se dnes na území Švýcarska. Rod postupně rozšiřoval své državy ve Švábsku a Alsasku, zásadní zlom ale přišel teprve v roce 1237, kdy byl Rudolf IV. Habsburský zvolen králem Svaté říše římské (jako Rudolf I.). Tento mimořádně schopný panovník dokázal v roce 1278 v bitvě na Moravském poli porazit českého krále Přemysla Otakara II., čímž získal na jeho úkor vládu nad rakouským vévodstvím a Štýrskem. Rakouské země, ve 14. století rozšířené o Korutany, Salcbursko a Tyrolsko, se následně staly novým jádrem rodových držav.

Na český trůn Habsburkové poprvé usedli v roce 1306, když po vymření Přemyslovců prosadil římský král Albrecht I. za nového panovníka svého syna Rudolfa Habsburského. Ten však již po necelém roce vlády zemřel a vlády v českých zemích se roku 1310 zmocnila dynastie Lucemburků. Nová příležitost se Habsburkům naskytla v roce 1437, kdy byl českým králem zvolen zeť Zikmunda Lucemburského Albrecht IV. Habsburský. Ani tento pokus však nevyšel, neboť Albrechtův syn Ladislav Pohrobek v roce 1457 náhle zemřel, aniž po sobě zanechal dědice.

Přes tento neúspěch se Habsburkové obratnou sňatkovou politikou postupně stali jedním z nejmocnějších evropských rodů. Mezi roky 1440 a 1740 neseděl na trůně Svaté říše římské nikdo jiný než příslušník habsburské dynastie. Roku 1516 získali také španělský trůn, čímž došlo k rozdělení rodu na španělskou a rakouskou větev. V roce 1526 byl rakouský arcikníže Ferdinand I. Habsburský zvolen králem českým a uherským, čímž dal vzniknout mocnému středoevropskému soustátí, známému jako habsburská monarchie, jemuž Habsburkové vládli až do vymření dynastie v roce 1740. Poslední habsburský císař Karel VI. sňatkem své dcery Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským zajistil, že potomci rodu vládli habsburským dědičným zemím nadále až do roku 1918 jako dynastie habsbursko-lotrinská. I její příslušníci jsou však v českém prostředí běžně, byť nepřesně, nazýváni jako Habsburkové.

S Habsburky je v českých dějinách neodmyslitelně spjata doba předbělohorská, pobělohorská a osvícenská. Obratnou politikou i násilím dokázali přeměnit české země ze stavovského, většinově protestanského státu v pevnou součást centralizované habsburské monarchie s katolickou vírou jako dominantním náboženstvím. V české historické tradici 20. století jsou proto často vykreslováni jako nepřátelé národních zájmů, přičemž tato představa, jakkoliv nepřesná, přetrvává v českém historickém povědomí často i dnes.

BASTL, Beatrix et al. Habsburkové Země Koruny české ve středoevropské monarchii: 1526-1740. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 911 stran. ISBN 978-80-7422-572-7.