Hraný pohádkový film pro děti, v českém pojetí často propojený s komediálním žánrem. Sledování pohádek v televizi tvoří nedílnou součást české vánoční atmosféry.
Filmové pohádky ojediněle vznikaly už za němé éry ve 20.–30. letech. Jejich kvalita však byla nízká, neboť nepatřily k ziskovým projektům (na sníženém dětském vstupném za jednu korunu se totiž nedalo vydělat ani na náklady spojené s natáčením). První česká filmová pohádka, humorně laděná Červená Karkulka (1920), se nedochovala, stejně jako další němé pohádkové filmy. Rozmach žánru nastal až od 50. let, kdy se mnozí režiséři odklonem od reality snažili uniknout cenzuře komunistického režimu. První a nejúspěšnější českou pohádku natočil režisér Bořivoj Zeman. Jeho Pyšná princezna (1952) se i přesto, že je prodchnutá budovatelskou ideologií 50. let, stala nejsledovanějším českým filmem všech dob a započala tradici českých filmových pohádek. V 50. letech byly natočeny i další klasické pohádky, které patří ke zlatému fondu české kinematografie, jako jsou Obušku, z pytle ven! (1955), Hrátky s čertem (1956), zasazené do stylizovaných kulis a dekorací Josefa Lady, či částečně veršovaná Princezna se zlatou hvězdou (1959).
V 60. letech se na tvorbě pohádek projevily vlivy nové vlny. Režiséři experimentovali i s tímto žánrem a snažili se hledat nové způsoby vyprávění. Vojtěch Jasný vytvořil oblíbenou a kritiky vysoce hodnocenou poetickou pohádku pro dospělé Až přijde kocour (1963). Největšího úspěchu dosáhla politicky nekorektní muzikálová pohádka Šíleně smutná princezna (1968) režiséra Bořivoje Zemana, který obsadil do hlavních rolí neherce – tehdejší hudební hvězdy Helenu Vondráčkovou a Václava Neckáře. K dalšímu mohutnému rozmachu došlo v 70. letech, kdy mnozí režiséři opět unikali k pohádkovému žánru, aby nemuseli točit době poplatné filmy a vyhnuli se normalizační cenzuře. Nejúspěšnějšího režiséra tohoto období představuje Václav Vorlíček, který vytvořil mezinárodní hit Tři oříšky pro Popelku (1974) i další oblíbené snímky (např. Jak se budí princezny /1977/ nebo Princ a Večernice /1979/). Začaly se natáčet také pohádky s hororovými prvky nebo tragickým koncem, jako např. Deváté srdce Juraje Herze (1978) či Malá mořská víla ve zpracování Karla Kachyni (1976). Pohádky 80. let sází na neotřelost, snaží se vytvořit něco nového a moderního. Jsou pro ně charakteristické vynalézavé a kreativní kulisy. K nejúspěšnějším snímkům patří Tři veteráni Oldřicha Lipského (1983), Třetí princ (1982) Antonína Moskalyka nebo S čerty nejsou žerty (1984) Hynka Bočana. S pohádkami začal také Zdeněk Troška snímkem s komediálními i hororovými prvky O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987). Nesmírný úspěch získaly i nové pohádkové televizní seriály, zvláště komediální tvorba Václava Vorlíčka, k níž patří Arabela (1980) s pokračováním Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek (1993), Létající Čestmír (1983) či Křeček v noční košili (1987).
Nejslavnějším a zároveň nejplodnějším pohádkovým režisérem 90. let se stal Zdeněk Troška, který natočil divácké hity Princezna ze mlejna (1994, s pokračováním 2000) a Z pekla štěstí (1998, s pokračováním 2001). V pohádkovém žánru vznikalo kvůli problémům s financováním také mnoho koprodukčních filmů. Značně posílil významný konkurent domácí produkce – hollywoodská triková a zvláště animační studia. Čeští režiséři se proto začali odklánět od tradičních českých pohádek, zapojili i cizí motivy a také náročnější trikové techniky. Pohádky tohoto období obsahují více fantastična a méně romantiky, jsou akčnější, svižnější a mají složitější děj. Patří mezi ně například Vorlíčkova Jezerní královna (1998), Zelenkova Nesmrtelná teta (1993) nebo populární Lotrando a Zubejda režiséra Karla Smyczka (1997). Po roce 2000 již mnoho nových tuzemských pohádkových filmů nevzniká a česká pohádka je stále více vytlačována zámořskou produkcí. Nejúspěšnějšími českými snímky nového tisíciletí jsou originální animovaná zpracování Werichových pohádek Fimfárum Jana Wericha (2002) animátorů Aurela Klimta a Vlasty Pospíšilové, s pokračováním Fimfárum 2 (2006) a Fimfárum – do třetice všeho dobrého (2011). Objevuje se také několik nových tvůrců hraných pohádkových filmů, jako je Jiří Strach (komediální pohádky Anděl Páně /2005/ a Anděl Páně 2 /2016/) či Alice Nellis (fantasy Sedmero krkavců /2015/).
Česká filmová a televizní tvorba dodržuje tradiční pohádkový syžet: boj dobra se zlem, v němž dobro zvítězí. Zároveň vede diváka k identifikaci s kladným hrdinou. Typické jsou stylizované kostýmy a výpravné dekorace, fantastično, někdy i baladické motivy či nadpřirozené bytosti. V Česku jsou zdaleka nejoblíbenější adaptace jemných, laskavých a mírumilovných pohádek Boženy Němcové (např. Pyšná princezna či Byl jednou jeden král). Velmi typickým rysem, který v české filmové pohádce zpravidla nesmí chybět, je humor. Český pohádkový žánr bývá proto často spojován s komediálním. Typičtí tvůrci pohádek ostatně většinou bývají režiséři a scenáristé komedií, jako např. Václav Vorlíček, Bořivoj Zeman, Oldřich Lipský či Zdeněk Svěrák. Komično se prolíná s nadčasovými motivy, ale nezřídka i s politickými jinotaji. Velmi charakteristická je také absence heroických prvků i hrdinů a převažující neúcta k vládnoucím vrstvám, které reprezentuje král či šlechta. Nejvýraznějšími komickými postavami českých filmových pohádek jsou právě králové, často ztvárnění tradičně komediálními herci (např. Jan Werich, Vlasta Burian, František Filipovský či Vladimír Menšík). Směšní bývají také princové, ocitající se zpravidla v pozici konkurentů hlavního hrdiny nebo záporných charakterů. Zdůrazňování komičnosti nejvyšších společenských vrstev souviselo s vlivy socialistické ideologie, jež se v české filmové pohádce výrazně projevovaly od jejích počátků v 50. letech až do konce let osmdesátých. Král, princové a šlechta reprezentovali buržoazní vrstvu, kterou bylo potřeba zesměšňovat. Za socialismu musel v boji dobra se zlem nakonec vyhrát hodný a prostý vesnický mládenec, jenž reprezentoval dělnickou třídu. Mezi nadpřirozenými bytostmi se Češi nejraději smějí čertům, kteří bývají přestárlí, vypelichaní, kulhaví a šišlají, ale také hloupým a nešikovným čarodějnicím. Výjimkou není ani dobrácký, smutný nebo neohrabaný drak. Naopak hlavní hrdina českých pohádek většinou komický být nemá, takže typický český pohádkový charakter Hloupého Honzy se ve filmových a televizních zpracováních objevuje jen velmi zřídka.
Děj českých filmových pohádek se často odehrává na hradě nebo na zámku. Jako kulisy pro natáčení slouží exteriéry i interiéry mnoha českých památek, příkladem jsou hrady Bouzov (Pyšná princezna, O princezně Jasněnce a létajícím ševci, O Janovi a jeho podivuhodném příteli, Arabela), Švihov (Tři oříšky pro Popelku), Křivoklát (Třetí princ, Honza málem králem, Jak si zasloužit princeznu, Sůl nad zlato, Tři veteráni, Anděl Páně), Krakovec (Princ a Večernice), Pernštejn (Sedmero krkavců, Pták Ohnivák, Sůl nad zlato), nebo zámky Průhonice (Princezna se zlatou hvězdou, Koloběžka první, S čerty nejsou žerty, Kouzelný měšec), Blatná (Šíleně smutná princezna), Hluboká nad Vltavou (Tři bratři), Telč (Pyšná princezna, Kouzelný měšec, Jak se budí princezny, Z pekla štěstí), Červená Lhota (Zlatovláska), Hrádek u Nechanic (Princ a Večernice), Český Krumlov (Z pekla štěstí) a řada dalších.
2016-2020 ABCzech.cz - © Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Materiály dostupné na této platformě lze bez výslovného souhlasu užívat výhradně pro vlastní a nekomerční účely s řádným uvedením zdroje. Jakékoli jiné použití je povoleno pouze se souhlasem autorů.
Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.