Ferdinand Břetislav Mikovec

^*23. 12. 1826 Pirkštein (Sloup) u České Lípy – ^†22. 9. 1862 Praha

Ferdinand Mikovec si přidal ke jménu česky znějící přídomek Břetislav jako výraz vlastenectví. Vystudoval německé augustiniánské gymnázium v České Lípě a filosofii v Praze. Od roku 1844 se začal věnovat badatelské, kritické, žurnalistické a umělecké činnosti. Čeština pro Mikovce nebyla rodným jazykem, ale natolik se v ní zdokonalil, že roku 1847 začal psát i česky. Přispíval do periodik Květy, Česká včela, Národní noviny, Pražské noviny a dalších. Za účast na revolučních bouřích roku 1848 byl stíhán a musel se skrývat. Do Prahy se vrátil na přelomu let 1848/1849, po zrušení zatykače. V lednu 1851 získal povolení k založení beletristického týdeníku Lumír, který řídil až do své smrti. Roku 1860 stál u zrodu spolku Arkadia, jenž sdružoval české a německé umělce všech oborů. Byl jeho předsedou a hlavním pořadatelem výstavy českých starožitností (staré literární památky). Vydal Starožitnosti a památky země české (po sešitech od roku 1858) a také otiskl několik německy psaných prací o českých hradech a zámcích. Zemřel ve věku 35 let na vrozenou vadu srdce.

Dvěma tragédiemi Záhuba rodu Přemyslovského a Dimitri Ivanovič se zařadil do soudobých snah o velké romantické drama. První dílo zobrazuje zavraždění Václava III., konflikt Přemyslovců a Vršovců. Historickou atmosféru představení pomáhají nastolit úryvky ze starých nebo domněle starých textů: Svatováclavský chorál, Píseň vyšehradská a další. Hra měla premiéru roku 1848, od roku 1861 se stala nejčastěji reprízovaným kusem Prozatímního divadla. Druhé představení zobrazuje na příběhu o Borisi Godunovovi a samozvanci Dimitriji z ruských dějin 17. století konflikt mezi ruským pravoslavím a polským katolictvím. Dobový časopis Bohemie uvádí Mikovce jako autora tragédie Arnošt Otovaldský aneb Švédové před Prahou, text hry se však nedochoval.

S Mikovcovým jménem je spojen také rozvoj divadelní kritiky, která jde ve stopách Karla Havlíčka Borovského a odmítá přístup pochvalného a popisného referování o dílech. Mikovec psal o světovém divadelním dění a komentoval činnost sboru pro zřízení Národního divadla. Svými texty o Shakespearovi přispíval k porozumění jeho děl. V opozici k pojetí lidového divadla podle Josefa Kajetána Tyla prosazoval orientaci na náročnější publikum. Považoval za nezbytné zbavit se vlivu zábavné vídeňské produkce. Proti estetice klasicistního dramatu propagoval volnou stavbu. Ideálním hercem pro něj byl člověk citově zaujatý, čímž přispíval k uměleckému zrání takových herců jako byli Karel Šimanovský, František Ferdinand Šamberk či František Karel Kolár. Je mimo jiné autorem několika historických studií o divadle, mezi které patří text Stopy selského či sousedského divadla, představující první zevrubnou práci o tomto fenoménu.

ŠORMOVÁ, Eva a kol. Česká činohra 19. a začátku 20. století: osobnosti. Vydání první. Praha: Institut umění - Divadelní ústav, 2015. 2 svazky (1294 stran). Česká divadelní encyklopedie. ISBN 978-80-200-2467-1.