Emauzy (klášter Na Slovanech)

Emauzy (zvány též klášter Na Slovanech) byly založeny v roce 1347 jako místo pro obnovení slovanské liturgie, jejíž užívání v Čechách zaniklo v roce 1097 po vyhnání slovansky sloužících mnichů ze Sázavského kláštera. Za tímto účelem pozval Karel IV. do Prahy chorvatské benediktiny, kteří stále sloužili bohoslužby v církevní slovanštině a psali původní staroslověnskou abecedou – hlaholicí. Velkoryse pojatý klášterní areál, situovaný v dominantní poloze Nového Města, se záhy stal předním centrem slovanské kultury, ve kterém do roku 1419 vzniklo množství významných rukopisů, např. Česká bible hlaholská a část Remešského korunovačního evangeliáře. Po vypuknutí husitských válek se emauzský opat přihlásil k přijímání podobojí, čímž se Emauzy staly jediným mužským utrakvistickým klášterem v českých zemích. Zpět se katolické církvi navrátily až koncem 16. století. V roce 1635 se zde usídlili benediktini ze španělského Montserratu, kteří byli roku 1880 vystřídáni benediktiny z německého Beuronu. V letech 1925–1942 došlo k částečnému obnovení slovanské liturgie. Během spojeneckého náletu na Prahu 14. 2. 1945 byl klášter vážně poškozen a v roce 1950 zkonfiskován komunistickým režimem. Po sametové revoluci jej benediktini získali zpět a dnes zde sídlí nepočetná mnišská komunita.

Z původního areálu je dnes zachován vrcholně gotický kostel Panny Marie, sv. Jeronýma, Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa, který v době svého vysvěcení roku 1372 patřil k největším v Praze. Jeho záměrně jednoduché halové trojlodí, oproštěné od plastických detailů, vytváří nezvykle prosvětlený monumentální prostor. Věže v západním průčelí, poničené náletem, byly roku 1968 nahrazeny moderním novotvarem, tvořeným průnikem betonových skořepinových křídel s pozlacenými hroty. Na klášterní kostel navazuje konvent s gotickou křížovou chodbou, kterou zdobí jeden z nejvýznamnějších souborů středověkých nástěnných maleb v České republice, tzv. Emauzský cyklus. V kapitulní síni pak byly odhaleny zbytky hlaholského nápisu z druhé poloviny 14. století se staročeským textem Desatera Božích přikázání. Z barokních úprav se s výjimkou výzdoby několika interiérů dochovalo jen málo, dnešní podobu klášterních budov určila především historizující přestavba z let 1880–1890 v tzv. beuronském stylu.

Kublíková Kateřina (ed.). Slovanský klášter Karla IV.: Zbožnost, umění vzdělanost. Praha: Artefactum, 2016.
Poche, E. Krofta, J. Na Slovanech, Stavební a umělecký vývoj pražského kláštera. Praha : SNKLHU, 1956.
kol. autorů. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012.