Dožínky

Oslavy nazývané také jako obžínky, ožinky či na Moravě názvem ožatá souvisí se zemědělskou společností a jako takové mají kořeny zřejmě mnohem starší, než je původ křesťanských svátků. Obřadním předmětem dožínek býval poslední snop, který byl často stylizován do ženské postavy a nazýval se baba (jinde ale třeba i děd, nevěsta aj.) a také věnec uvitý ze všech druhů obilí. Podoba, kdy si ženci a žnečky ozdobili polní nářadí klasy a polními květy, uvili z klasů a polních květin věnce a šli za zpěvu a tance v průvodu oznámit hospodáři ukončení sklizně, se zformovala zřejmě až po třicetileté válce (17. století). Dožínkové vozy někdy doprovázely také oslavy korunovací rakouských císařů českými králi (František I., Ferdinand V. Dobrotivý), inscenace dožínkových průvodů byly využívány českými vlastenci v průběhu 19. století, oblibě se ale dožínky těšily ještě na počátku století dvacátého, kdy je podporovalo agrární politické hnutí. Dnes se tradice dožínek proměnila v podzimní zábavu s hudbou a tancem, časté jsou také místní trhy s ochutnávkami jiných druhů plodin než obilí, zejména vína na vinobraních.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních dob v lidové tradici. [Praha]: Petrklíč, 2008. 163 s. ISBN 978-80-7229-171-7.
VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Praha: Albatros, 2004. 370 s. Oko. Klub mladých čtenářů. ISBN 80-00-01356-8.