Divadlo českého národního obrození

Na konci 18. století bylo hraní divadla v českém jazyce spíše výjimkou – vzhledem k česko-německému složení společnosti převažovala v umělecké sféře němčina, která byla také úředním jazykem. Tato doba nicméně předznamenala počátky novodobého českého divadla – příkladem je hra v češtině Kníže Honzík, která byla uvedena roku 1771 v Divadle v Kotcích. V polovině 80. let 18. století se začala projevovat skupina českých vlastenců, jež považovala divadlo za nástroj zprostředkování národního uvědomění. Patřil sem např. Václav Thám, který se zasloužil o překlady světového dramatu do češtiny a byl také autorem her s vlasteneckým podtextem. Roku 1783 bylo pro česko-německou pražskou společnost otevřeno kamenné Nosticovo (později Stavovské) divadlo, kde byl v roce 1785 navzdory převažujícímu německému repertoáru uveden český překlad hry Odběhlec z lásky synovské. V roce 1786 bylo na místě dnešního pražského Václavského náměstí otevřeno Vlastenské divadlo v dřevěné budově zvané Bouda, později přestěhované do bývalého kláštera U Hybernů – scéna se stala centrem divadla v češtině a repertoár tvořily mimo jiné oblíbené frašky.

Z iniciativy Jana Nepomuka Štěpánka začala být ve Stavovském divadle od roku 1812 uváděna častěji představení v češtině, zprostředkovaná ochotnickým souborem. Štěpánek se uplatnil také jako režisér, překladatel či dramatik – jeho veselohra Čech a Němec (1816), reflektující soužití dvou národů, se těšila velké popularitě. Oblíbeným autorem českých veseloher byl také Václav Kliment Klicpera. V první polovině 19. století se rozšířila činnost ochotnických společností, které později výrazně přispěly k šíření českého jazyka a národního uvědomění. Pro rozvoj českého divadla byla přínosná činnost Josefa Kajetána Tyla, který na pražské Malé Straně založil české Kajetánské divadlo (1834), jež mělo sloužit národní sounáležitosti.

Rozšíření českých představení ve Stavovském divadle v polovině 19. století znamenalo pro českou vlasteneckou společnost úspěšný krok k osamostatnění českého divadelnictví od německého. V této době také vznikl Sbor pro zřízení českého národního divadla, který měl pomoci naplnit touhu po ryze české národní scéně, symbolu národní svébytnosti. Otevřením Prozatímního divadla, určeného výhradně české dramatice, byla v roce 1862 emancipace od německého divadelnictví dovršena. Roku 1881 pak byla dokončena stavba Národního divadla, jež bylo spojeno s budovou divadla Prozatímního. Po vzoru této stavby bylo v roce 1881 otevřeno Národní divadlo v Brně a v dalších městech. Oblíbené se staly také tzv. arény, lidová divadla pro široké vrstvy obyvatelstva, často dřevěné divadelní stavby většinou pro letní představení.

České divadelnictví bylo v 19. století důležitým faktorem v kontextu národního obrození a stala se z něj nepostradatelná součást české kultury a identity.

BARTOŠ, Jaroslav a ČERNÝ, František, ed. Dějiny českého divadla. II, Národní obrození. 1. vyd. Praha: Academia, 1969. 429 s.
CÍSAŘ, Jan. Přehled dějin českého divadla. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, 2004. 2 sv. ISBN 80-7331-007-4.
Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4.
JAVORIN, Alfred. Pražské arény: lidová divadla pražská v minulém století. 1. vyd. Praha: Orbis, 1958. 340, [5] s. Pragensia.