Christianizace českých zemí

Počátky systematické christianizace českých zemí lze klást přibližně na přelom 8. a 9. století, kdy zde pod patronátem bavorských biskupů začali působit bavorští, iroskotští, anglosaští a italští misionáři. V roce 831 pokřtil pasovský biskup Reginhard „všechny Moravany“, tj. pravděpodobně velkomoravského knížete Mojmíra I. a jeho družinu, kteří na svých hradištích začali budovat první kostely. Výrazným impulzem pro šíření nové víry byla byzantská misie bratří Cyrila a Metoděje, kteří s sebou přinesli liturgii a písemnictví ve slovanském jazyce, srozumitelném místnímu lidu. Země však nadále zůstávala podřízena římskému papeži. Po Metodějově smrti a vyhnání jeho žáků knížetem Svatoplukem v roce 885 pak převládla ve Velkomoravské říši jako liturgický jazyk latina. V roce 880 získala Velkomoravské říše vlastní arcibiskupství, avšak poté, co byla v roce 906 vyvrácena Maďary, zdejší církevní organizace z větší části zanikla.

V Čechách byla christianizace oproti Moravě opožděná. V roce 845 se sice v Řezně nechalo pokřtít 14 českých knížat, ta se však nejspíše brzy navrátila zpět k původní pohanské víře. Teprve v roce 878 kníže Bořivoj I. z rodu Přemyslovců přijal na nátlak velkomoravského knížete Svatopluka křest z rukou arcibiskupa Metoděje a začal novou víru šířit na svém panství ve středních Čechách. Podařilo se mu porazit pohanské povstání vlastních poddaných a za vlády jeho nástupců se křesťanství postupně rozšířilo po celé zemi. I v Čechách se vedle latiny zčásti užívala staroslověnská liturgie a písemnictví, omezily se však pouze na Sázavský klášter a po vyhnání zdejších mnichů v roce 1096 zanikly. Samostatnou církevní organizaci získaly Čechy v roce 973, kdy kníže Boleslav II. dosáhl zřízení biskupství v Praze. V roce 1063 pak bylo ustanoveno druhé biskupství v moravské Olomouci.

V Čechách i na Moravě se nová víra šířila především „shora“ – nejprve jménem celé země přijal křest panovník, poté jeho velmoži, a teprve následně christianizace pomalu pronikala mezi dosud pohanské obyvatelstvo. První kostely vznikaly na knížecích hradech, později také na dvorcích českých velmožů. I po přijetí křesťanství však přežívala ve společnosti řada pohanských zvyků, které byly jen pomalu zakazovány nebo pokřesťanštěny. Některé z nich měl vymýtit již první známý český zákoník, tzv. Břetislavova dekreta z roku 1039, který zapovídal stále rozšířené mnohoženství, pohřbívání mimo křesťanské hřbitovy a nesvěcení křesťanských svátků. Ještě v roce 1096 Břetislav II. nechal pokácet řadu pohanských posvátných stromů a hájů, nařídil také vyhnání veškerých pohanských čarodějů a věštců.

Definitivní zlom přišel ve 12. století, kdy rostoucí úroveň kléru, činnost stále početnějších klášterů a čím dál tím hustší síť venkovských kostelů přispěly k tomu, že velká část obyvatelstva přijala křesťanství za své a aktivně se účastnila křesťanského života. Ve 13. století je pak již možné považovat proces christianizace českých zemí za dokončený.

BLÁHOVÁ, Marie, FROLÍK, Jan a PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek 1. Praha: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-264-1.
ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí: (1034-1198). 2., opr. a dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. Česká historie; sv. 2. ISBN 978-80-7106-905-8.