Český judaismus

Židovská monotheistická víra na českém území byla původně označována jako „izraelitská“, „židovská“ nebo „mojžíšská“ víra. Pojmenování Judaismus se rozšířilo zřejmě až v 19. století. Trvalé židovské osídlení v Čechách je známo až za vlády knížete Boleslava I. (935–972). Na Moravě jsou první židé zaznamenáni ve 12. století v Olomouci. Ve 14. století bylo již židovské etnikum po českém území široce rozmístěné především v královských městech. Židovské obyvatelstvo přitom podléhalo přímo panovníkovi, někdy také vypomáhalo v diplomatických službách. Do Čech Židé přicházeli z více oblastí, především z Porýní a Podunají. Tyto skupiny přijaly za svůj jazyk češtinu. V pozdějších dobách ovšem mezi židovským obyvatelstvem, jako většinový jazyk převládla němčina. Hebrejština byla užívána pouze v liturgii. V českých zemích se vytvořilo poměrně stabilní a kulturně jednotné židovské společenství. Ve 14. století bylo k Zemím koruny české připojeno Chebsko a Slezsko se starším židovským osídlením. Rozhodující postavení měl v tomto ohledu český král a na Moravě jemu podřízený markrabě moravský, kteří měli výsadní právo usazovat Židy. Ti zde působili především jako obchodníci. Přestože židovská víra striktně zakazuje pozření jakékoli potraviny, která obsahuje krev, byli již ve středověku Židé obviňováni z rituálních vražd a byli na ně páchány pogromy. To přetrvalo i později. Nejznámější novodobou aférou spojenou s křivým obviněním židovského muže je tzv. Hilsnerova aféra, šlo o vyšetřování vraždy mladé Anežky Hrůzové, ze které byl i přes nedostatek důkazů obviněn mladík židovského původu Leopold Hilsner. Aféra je známá především díky zapojení budoucího československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který se při ní stavěl na stranu obviněného Hilsnera. Poslední doložitelný pogrom na Židy na českém území před vypuknutím druhé světové války spáchala skupina vojáků posádky z Moravské Ostravy v noci ze 3. na 4. prosince 1918. Většina obětí zůstala neodškodněna. Za druhé světové války bylo Němci na českém území zřízeno shromažďovací ghetto v Terezíně, odkud byli Židé posíláni do vyhlazovacích táborů jinde v Evropě. Významná většina židovských obyvatel českých zemí válku nepřežila. Velká část z přeživších se navíc již před válkou, či po ní v důsledku politického vývoje vývoje rozhodla republiku opustit a emigrovala. Židovská komunita se tedy obnovila v nepoměrně menším rozsahu, než měla před válkou. V současné době v České republice působí federace židovských obcí (FŽO) sdružující židovské obce v Brně, Děčíně, Karlových Varech, Liberci, Olomouci, Ostravě, Plzni, Praze, Teplicích a v Ústí n. L. Podmínkou vzniku a činnosti Židovské obce je pravidelné konání bohoslužeb. FŽO je kolektivním členem Světového židovského kongresu a Evropské rady židovských obcí. Vydává časopis Roš Chodeš, který je s tříměsíčním zpožděním dostupný na webových stránkách FŽO.  V České republice jsou zastoupeny ortodoxní, reformní i konzervativní směry judaismu. O spolupráci s FŽO se snaží některé především protestantské křesťanské církve. Zaniklé židovské komunity jsou připomínány nejen činností různých spolků a organizací také veřejným zpřístupněním některých židovských objektů (například synagogy v Kolíně, Plzni, Boskovicích), ale také instalováním tzv. kamenů zmizelých před domy za války zavražděných židovských obyvatel.