Československé meziválečné opevnění

Výstavba československého meziválečného opevnění byla reakcí československého státu na Hitlerův nástup k moci, který výrazně zvýšil pravděpodobnost války s Německem. Rozsáhlý pás železobetonových pevností táhnoucí se podél velké části státní hranice měl podle představ vedení československé armády zadržet potencionálního útočníka do doby, než bude dokončena mobilizace polní armády a než přijdou Československu na pomoc spojenecké státy Francie a Sovětský svaz. K tomuto účelu bylo mezi lety 1934–1939 vyčleněno deset miliard korun, což byla v té době částka postačující k vyzbrojení více než 60 pěších divizí.

Výstavba opevnění byla zahájena v roce 1936, přičemž se počítalo se třemi základními typy pevnostních objektů. Tzv. lehké opevnění mělo být vybudováno po celé délce státní hranice. Tvořily je nevelké betonové pevnůstky, které se v ideálním případě měly navzájem krýt boční palbou. V nejvíce ohrožených oblastech hranic pak měly vyztužit obranu objekty těžkého opevnění. Ty již mohly klást dlouhodobý odpor, byly proto vybaveny mohutnější výzbrojí, početnější posádkou (řádově desítky až stovky mužů) a dostatečným množstvím zásob. Nejčastěji se jednalo o tzv. pěchotní sruby, vyzbrojené kulomety a v některých případech minomety. Samostatnou kategorii pak představovaly dělostřelecké tvrze, z nichž bylo možné prostřelovat rozsáhlé oblasti houfnicemi ráže 100 mm. Zpravidla je tvořilo několik objektů (vchodový objekt, dělostřelecká věž, dělostřelecký srub, pozorovatelna, pěchotní sruby) vzájemně propojených rozsáhlým systémem podzemních chodeb.

Přestože československé opevnění představovalo jeden z nejmodernějších a technicky nejdokonalejších opevňovacích systémů, jaké byly v této době vybudovány, nikdy nedostalo možnost osvědčit své kvality v boji. Poté, co Československo 30. 9. 1938 přijalo mnichovskou dohodu, byla v rámci postoupení československého pohraničí většina pevností vydána Německu. Celkem bylo do mnichovské krize stavebně dokončeno necelých 10 000 objektů lehkého opevnění, 262 těžkých objektů a 5 dělostřeleckých tvrzí. Během okupace využívali Němci jednotlivé objekty k nácvikům útoku na Maginotovu linii, belgickou pevnost Eben-Emael a ke zkouškám nejrůznějších zbraní a výbušnin. Některé objekty užívala Československá armáda i po válce, většina však byla postupně opuštěna. Po pádu komunismu skupiny nadšenců řadu z nich opravily a zpřístupnily je jako muzea. Další sice stále chátrají, přesto však jsou oblíbeným turistickým cílem.

Tisíce zachovalých objektů meziválečného opevnění jsou dnes patrně nejviditelnějšími symboly odhodlání meziválečného Československa bránit se nacistické agresi. Pro českou společnost tak představují důležité místo paměti a dějinného traumatu mnichovské dohody, jež v povědomí české společnosti zůstává do jisté míry dodnes.

Aron, Lubomír a kol. Československé opevnění 1935-1938. 2., opr. vyd., ve Fortprintu 1. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 1998. 194 s. ISBN 80-86011-05-4.
Svoboda, Tomáš, Lakosil, Jan a Čermák, Ladislav. Velká kniha o malých bunkrech / československé lehké opevnění 1936-1938. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2011. 335 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-204-2422-8.
Trojan, Emil. Betonová hranice: československé pohraniční opevnění 1935-1938 = Concrete frontier: Czechoslovak frontier defences 1935-1938. Vyd. 2., rozš. Ústí nad Orlicí: Oftis, 1995. 166 s. ISBN 80-901707-5-7.