České humanistické divadlo

S koncem 15. století začalo být divadelnictví v českých zemích poté, co prodělalo během husitské revoluce jistý útlum, ovlivněno humanismem. Rozvoj vzdělání a vliv divadelnictví z německých oblastí podnítil vznik latinského školského divadla. Nejprve se tak dělo v pohraničí a postupně se tento fenomén rozšířil také do dalších měst. Z roku 1536 se dochovala biblická hra Judith obohacená o režijní poznámky (např. změnu scény), již Mikuláš Konáč z Hodiškova z němčiny volně přeložil do češtiny – tato hra se stala významným podnětem pro vznik dalších školských biblických her. Konáčova alegorická Hra pěknejch připovídek (1547), inspirovaná dílem Giovanniho Boccaccia, pak představuje první pokus o drama světské. Vývoj školského divadla je úzce spojen také s divadlem jezuitským, jež zprostředkovávalo hry převážně v latině a mělo centrum v koleji pražského Klementina – mezi herci byli také akademici. Divadlo však postupně školský prostor opustilo a začalo se stávat záležitostí veřejnou.

Od poloviny 16. století již bylo v českých zemích humanistické divadlo výrazně rozšířeno. Prostřednictvím zahraničních profesionálních souborů sem také začal pronikat vliv alžbětinského divadla a komedie dell'arte – divadlo se hrálo mimo jiné na dvorských slavnostech. V měšťanském prostředí se pak ze školského vyvinulo světské neprofesionální divadlo psané česky. Příkladem jsou hry s biblickou tematikou od Pavla Kyrmezera Komedia česká o bohatci a Lazarovi (1566) a Komedia nová o vdově (1573). Kromě náboženské tematiky začaly do her pronikat náměty aktuální – jedná se např. o hru Tragedie neb Hra žebračí, z polské řeči do češtiny přeložená a vytištěná v Litomyšli (1573). Z roku 1604 pochází latinská hra inspirována českou historií Bretislaus, comaedia nova (česky Břetislav, nová komedie) od Jana Campana Vodňanského – pro svůj politický podtext však byla její premiéra zakázána.

Vývoj dramatu v období renesance a humanismu výrazně přispěl k vývoji dramatu světského. České divadlo v této době se nicméně evropskému divadelnictví ani zdaleka nevyrovnalo a jeho rozvoj opět utrpěl, tentokrát bělohorskou bitvou.

BARTOŠ, Jaroslav et al. Dějiny českého divadla. I, Od počátků do sklonku osmnáctého století. 1. vyd. Praha: Academia, 1968. 425 s.
CESNAKOVÁ, Milena. Jan Campanus Vodňanský. In: Česká divadelní encyklopedie [online]. 2007 [cit. 12. 8. 2020]. Dostupné z:http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Campanus_Vod%C5%88ansk%C3%BD,_Jan.
CESNAKOVÁ, Milena. Tragedie neb Hra žebračí. In: Česká divadelní encyklopedie [online]. 2007 [cit. 12. 8. 2020]. Dostupné z: http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Tragedie_neb_Hra_%C5%BEebra%C4%8D%C3%AD.
CÍSAŘ, Jan. Přehled dějin českého divadla. 1. vyd. V Praze: Akademie múzických umění, 2004. 2 sv. ISBN 80-7331-007-4.
JAKUBCOVÁ, Alena a kol. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století: osobnosti a díla. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2007. 759 s. Česká divadelní encyklopedie. ISBN 978-80-7008-201-0.