České divadlo 20. století

Rozvoj českého oficiálního divadla je vymezen přelomem 19. a 20. století – pro tyto účely bylo vystavěno mnoho divadelních budov po celé zemi. Na scénách se začal projevovat důraz na práci režisérskou, patrný např. z činnosti režisérů Jaroslava Kvapila či Karla Huga Hilara. Neoficiální scéna byla zastoupena kabarety, pohostinskými podniky se zábavnými představeními. Populární byl pražský Kabaret Lucerna s výraznou osobností Karla Hašlera či kabaret Červená sedma, jenž vznikl mimo jiné z iniciativy Jiřího Červeného. Na konci 20. let se jako protějšek velkých divadel začala prosazovat avantgardní scéna. V roce 1925 vzniklo Osvobozené divadlo, o dva roky později pak bylo založeno Divadlo Dada. Od roku 1933 také fungovalo avantgardní Divadlo D34, zřízené Emilem Františkem Burianem. Během druhé světové války byla většina divadel uzavřena. Divadelnictví se však stalo důležitým sociálním aspektem v životě lidí deportovaných do koncentračního tábora Terezín – dětská opera Brundibár od Hanse Krásy, která zde měla premiéru na počátku 40. let, je dodnes hrána po celém světě.

České divadelnictví bylo po komunistickém převratu v roce 1948 izolováno od západních uměleckých vlivů. Divadla byla znárodněna a součástí jejich repertoárů se stalo v duchu socialistického realismu budovatelské drama. Od poloviny 50. let nicméně vznikala alternativní divadla malých forem, např. Divadlo Na zábradlí, divadlo Semafor, satirický Kabaret Večerní Brno či divadlo Paravan. V 60. letech začal s uvolňováním politicko-společenských poměrů do českého divadelnictví opět pronikat vliv západní dramatiky. O inovaci dramaturgie a inscenačního stylu se v Národním divadle zasloužili režisér Alfréd Radok a Otomar Krejča. Vznikly scény Činoherní klub a Divadlo za branou či Divadlo Járy Cimrmana. Během tzv. normalizace po roce 1968 se nicméně oficiální divadelní produkce opět navrátila k zásadám socialistického realismu a mnoho divadelníků ztratilo z politických důvodů angažmá ve velkých scénách – někteří z nich (např. režisér Jan Grossman) proto začali působit v menších regionálních divadlech, a zasloužili se tak o umělecky silná období těchto scén. V opozici k oficiální tvorbě vznikly undergroundové divadlo Sklep či experimentální Studio Ypsilon. Samizdatovou scénu českého disentu pak reprezentovala tzv. bytová divadla, např. Vlasty Chramostové. K předním, avšak zakázaným dramatikům patřili Václav Havel, Milan Kundera či Milan Uhde.

V roce 1989 se stala stávkující česká divadla důležitým aktérem sametové revoluce. S revolucí nastala změna českého divadelnictví – byly setřeny rozdíly mezi oficiálním a neoficiálním divadlem a začala také vznikat divadla soukromá. 90. léta umožnila rozvoj alternativního divadla, kombinujícího improvizaci, tanec nebo cirkusové prvky. Nastoupila také nová generace umělců, reprezentovaná prací režisérů Petra Lébla, Jana Antonína Pitínského či Vladimíra Morávka.

Stávka v Divadle Járy Cimrmana (listopad 1989).

DVOŘÁK, Jan. Alt. divadlo: slovník českého alternativního divadla. Vyd. 1. V Praze: Pražská scéna, 2000. 253 s. ISBN 80-86102-13-0.
ČERNÝ, Jindřich. Osudy českého divadla po druhé světové válce: divadlo a společnost 1945-1955. Vyd. 1. Praha: Academia, 2007. 526 s. ISBN 978-80-200-1502-0.
Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4.
JUST, Vladimír et al. Česká divadelní kultura 1945-1989 v datech a souvislostech. Praha: Divadelní ústav, 1995. 469 s., [32] s. il. ISBN 80-7008-056-6.
LAZORČÁKOVÁ, Tatjana. Dějiny českého divadla 2. pol. 20. století: studijní text pro kombinované studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 72 s. Studijní opory. ISBN 978-80-244-3609-8.
ŠORMOVÁ, Eva. Divadlo v Terezíně 1941/1945. Vydání první. Ústí nad Labem: Památník Terezín, 1973. 114 stran, 24 stran obrazových příloh.
ZDEŇKOVÁ, Marie et al. Základní pojmy divadla: teatrologický slovník. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 348 s. ISBN 80-7277-194-9.