Česká hudba v 19. století

Na přelomu 18. a 19. století mnoho českých hudebníků působí spíše v zahraničí: Antonín Rejcha (1770–1836) – skladatel a hudební teoretik, byl profesorem konzervatoře v Paříži a učitelem Hectora Berlioze, Charlese Gounoda, Césara Francka. V Paříži a v Londýně působí klavírista – virtuóz Jan Ladislav Dusík (1760–1812), autor mnohých klavírních koncertů a sonát. Ve světě působily také znamenité pěvkyně Klementina Kalašová (1850–1889) a Tereza Stolzová (1834–1902), obě byly významnými interpretkami oper italského skladatele Giuseppe Verdiho. Pro rodačku z Kostelce nad Labem T. Stolzovou – „Verdiho múzu“ – byla opera Aida zkomponována.

Vrcholným projevem obrozeneckých tendencí v duchu romantismu byla česká opera. V letech národního obrození napsal František Škroup (1801–1862) původní českou zpěvohru Dráteník. Měla úspěšnou premiéru v r. 1826, kde autor hudby dokonce sám zpíval titulní roli. Byla hrána nejen v českých městech, ale i v Polsku. Píseň Kde domov můj, složena pro hru Josefa Kajetána Tyla (1808–1856) Fidlovačka (premiéra byla v r. 1834), se časem stala natolik populární, že byla r. 1918 ustanovena českou státní hymnou.

Roku 1803 v Praze, po vídeňském vzoru, byla založena Jednota umělců hudebních (ku podpoře vdov a sirotků), která pořádala jednou či dvakrát ročně koncerty k dobročinným účelům. K dalším institucím vyvíjejícím koncertní činnost patřily hudební školy, především pražská Konzervatoř. Tato dodnes elitní hudební škola, zahájila pod vedením svého prvního ředitele Friedricha Dionyse Webera výuku roku 1811 a o něco později, r. 1830, byla založena Varhanická škola. Velice originálním hudebním českým příspěvkem světu byla polka, tanec, který se od konce 30. let 19. století rychle rozšířil jako módní hit po celé Evropě i za oceán na americký kontinent.

Nezanedbatelnou roli začíná hrát i „hudební vypravěčství “ ve skladbách, vyjadřujících nějaký faktický obsah, a to nejen v opeře, ale i v čistě instrumentálních opusech. Tuto tendenci nejlépe splňovala tehdy oblíbená kompoziční forma – symfonická báseň. V jejím přednesu záleželo, aby skladba skutečně znázorňovala scénu, kterou měla ukazovat, a „vyprávěla“ realistický příběh. A s tím na pódiu světové hudební kultury nastupují geniální čeští skladatelé: Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich a Bedřich Smetana.

POHANKA, Jaroslav: Dějiny české hudby v příkladech. SNKLHU Praha, 1958
RACEK, Jan: Česká hudba. SNKLHU Praha, 1958