Česká hudba husitská (přelom 14. a 15. století)

V časech husitů mělo velice důležitou roli básnictví a hlavně duchovní píseň, která byla zároveň modlitbou. Jan Hus, učenec z nejpovolanějších té doby, nazval tvořivého hudebníka slovem musicus – „umělec, který tóny pořádá v souzvuk“.

Velká většina duchovních písní z tohoto období se dochovala v Jistebnickém kancionálu. Jde o sbírku písní a jednohlasých chorálů z 15. stol. v latině a češtině, pojmenovanou podle místa nálezu v r. 1872 – Jistebnice u Tábora. Sborník obsahuje nejslavnější válečnou píseň husitského vojska Ktož sú boží bojovníci (Ktoz jsu bozi boyownici), která de facto ve zhuštěné formě představuje Žižkův vojenský řád a je nositelkou revolučních, vlasteneckých ideí husitů. Tento nejznámější chorál této doby i nadále zachovává česká hudební tradice v různých obměnách – citacích : B. Smetana v symfonických básních Tábor, Blaník a v opeře Libuše, Leoš Janáček v druhé části opery Výlety páně Broučkovy do XV. století aj. I zápis písně Povstaň, povstaň, veliké město Pražské nalézáme v Jistebnickém kancionálu. Tento nápěv, patřící též k nejcennějších z husitského obdoby, vyzýval Pražany do boje proti císaři Zikmundovi. Vznikl patrně pod vlivem kazatele Jana Želivského. 

Z autorů husitských písní je známé jméno Jan Čapek – táborita, spisovatel a husitský kněz, který do svých skladeb zakomponoval i poučení o husitském výkladu Božího zákona. Husité zpívali převážně jednohlasé písně, odmítali jak vícehlasý zpěv, tak i varhanní hudbu. Ve sféře instrumentální hudby husitství znamenalo hluboký a zásadní přelom - za husitských válek dochází k hromadnému ničení varhan v kostelích a k ústupu nástrojů z kostelního bohoslužebného provedení. Husitskou písňovou tvorbu obsahuje i Roudnický rukopis (tzv. kodex z r. 1420), jeden z 15 dochovaných středověkých rukopisů. Do popředí se dostávají též traktáty a kroniky, které přestávají být pouhým záznamem události, myšlenek nebo písni, ale obzvlášť kroniky, též zhudebňované, se stávají díly agitačními. Pod náboženským obsahem písní se většinou tají politický a sociální smysl. Ovšem jakkoli patří české duchovní písně k pokladům české hudební kultury 14. století, je třeba si uvědomit, že celý tehdejší mohutný evropský proud hudby jde zcela mimo ni.

Ráz českého hudebního myšlení je v této době značně konzervativní a setrvává na lidovém duchovním zpěvu, prohlubuje a obohacuje jej pouze melodicky, nikoliv však novou tvůrčí skladatelskou metodou polyfonickou (vícehlasou). Zatímco v 14. stol. již šla hudební Evropa jiným směrem, české hudební myšlení do konce 14. stol. setrvává na principu jednohlasu a nový princip polyfonie se jej nedotkl.

POHANKA, Jaroslav. Hudba v českých dějinách v příkladech. SNKLHU, Praha 1958
Hudba v českých dějinách, Od středověku do nové doby. Supraphon, Praha 1983