Česká hudba barokní

První polovina 17. století je v českých zemích spojena s tragickými událostmi. Boj o náboženskou svobodu a stavovské povstání končí drtivou bělohorskou porážkou a krutými veřejnými popravami vůdců odporu na Staroměstském náměstí. Vydání Obnoveného zřízení zemského vyvolalo vlnu emigrace. Zemi opustili šlechtici i vzdělanci, kteří se nechtěli smířit s katolicismem jako s jedinou povolenou křesťanskou denominací. Navíc třicetiletá válka totálně zdecimovala české země. Jsou to časy nebývale ostrého předělu mezi renesanční a barokní hudbou. Jako by se tím předělem stal švih meče kata Jana Mydláře, který v červnu 1621 uťal hlavu i jednomu z nejvýznamnějších skladatelů české a evropské renesanční hudby – Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Nová doba je již zcela v režii katolické církve. Mizí hudba světská, mizí i ta, která bývá spojována převážně s tancem a společenskou zábavou, vokální a instrumentální. Komponována je jen hudba vhodná pro rekatolizaci země a pro upevňování autority římskokatolické církve. Logicky se tehdy centry pěstování hudby staly kláštery a až v 1. polovině 18. stol. se hudba začala provozovat i na šlechtických sídlech. Českou barokní hudbu lze rozdělit do tří vývojových etap:
První období – rané baroko (zhruba 1600–1650) je spojováno s hudbou Adama Václava Michny z Otradovic. V jeho skladbách zní ještě vícehlas doby starší, přesto vstupuje novou, vzrušenou melodikou do doby barokní. Jeho nejznámějšími díly jsou Loutna česká, Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika (s dodnes oblíbenou koledou Chtíc, aby spal).

Střední období (1650–1700) je spojováno sе slavným „tubicen campestris“ („polním trubačem“) Pavlem Josefem Vejvanovským. V kapele olomouckého biskupa působil jako hráč na trubku a odsud pochází i jeho tehdejší přezdívka. Napsal množství chrámových a instrumentálních skladeb. Dodnes jsou zajímavé sonáty a serenády s velkým podílem žesťových nástrojů.
V časech vrcholného baroka v hudbě českých zemích (přibližně 1700–1750) jsou největšími osobnostmi Bohuslav Matěj Černohorský a Jan Dismas Zelenka. Bohuslav Matěj Černohorský pocházel z Nymburka a studoval v Itálii. Po návratu do Čech se stal ředitelem kůru u sv. Jakuba v Praze. Z jeho díla se zachoval jen zlomek toho, co přežilo ničivý požár – díla varhanní a vokální. Vychoval řadu svých nástupců – představitelů vrcholného českého baroka, mezi něž patří Jan Zach a Šimon Brixi a jejichž díla tvoří tzv. Černohorského školu.
Jan Dismas Zelenka patří mezi autory světového významu. Působil v Drážďanech jako kontrabasista a skladatel. Ve Vídni studoval kontrapunkt, v Itálii se seznámil s díly Corelliho i Vivaldiho. Tyto nové zkušenosti jeho postavení v Drážďanech ještě posílily. Skvělá možnost  představit svou tvorbu se mu naskytla u příležitosti korunovace císaře Karla VI. českým králem. V Praze se tehdy hrála například jeho Ouvertura F dur nebo hudba ke hře o svatém Václavu. Jen vokálních děl zkomponoval kolem 180 a nejslavnější mezi nimi jsou Requiem nebo Nářek Jeremiášův. Psal též instrumentální skladby: koncerty, sonáty, capriccia aj. Jeho hudba byla inspirací dokonce i pro Johanna Sebastiana Bacha.

 

HOSTINSKÝ, Otakar. Hudba v Čechách. Nástin dějepisný. Nakl. Urbánek v Praze, 1900
MICHELS, Ulrich. Encyklopedický atlas hudby. Nakl. LN, Praha ISBN 80-7106-238-3