Budhismus, hinduismus a čínská náboženství v českých zemích

K hlubšímu zkoumání náboženství dálného východu docházelo v českých zemích nejpozději od počátku 20. století, jejich významným propagátorem byl v této době například známý český fotograf František Drtikol. K masovějšímu zájmu české společnosti o tuto oblast ovšem dochází až po roce 1989. Velké množství překládané, vydávané a nakupované literatury s buddhistickou a hinduistickou náboženskou tematikou naznačuje zájem nemalý. Často ovšem pouze v rovině tělesných a duševních cvičení, či estetiky, oproštěných od hlubšího náboženského obsahu.

Hinduistické náboženství je zastoupeno především misijními skupinami jako Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny, stoupenci transcendentální meditace apod. Stejně jako v jiných evropských zemích hraje významnou roli také jóga, mnohdy však rozvíjená a praktikovaná pouze jako tělesné cvičení bez hlubšího duchovního rozměru. Ze škol pracujících s náboženskými aspekty jógy lze jmenovat například hnutí Jóga v denním životě, které se snaží jógová cvičení přizpůsobit západnímu člověku.

Z buddhistických tradic je v České republice zastoupena většina. Jistým neoficiálním centrem budhismu v ČR je pražské centrum Lotus, ve kterém se schází velké množství praktikujících skupin.  Zcela zvláštní místo zastává tibetský buddhismus, který je znám do velké míry také díky sympatiím s okupovaným Tibetem. Tändzin Gjamccho, XIV. dalajlama, zůstává asi nejznámějším představitelem buddhismu v ČR. Od roku 1990 tuto zemi několikrát navštívil.

Vedle zmíněný dvou náboženských směrů ovlivnily českou kulturu v posledních desetiletích také tradiční čínská náboženství. Především prvky taoistiské filozofie jsou populární díky svému důrazu na vnitřní klid a harmonii. Oblibu si získávají taoismem inspirovaná čínská medicína, bojová umění taiči, harmonizace prostoru zvaná feng šui a mnoho dalších léčebných, cvičebních a harmonizačních inspirací.

Celkový počet skutečně dlouhodobě praktikujících některé z forem náboženství dálného východu je v podstatě nemožné určit. Lze ovšem předpokládat, že jejich počet výrazně zaostává za těmi, kdo jsou pouhými sympatizanty těchto náboženství, či využívají některých jejich principů k podpoře zdraví, či obohacení duševního života.

VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie náboženských směrů a hnutí v České republice: náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. 462 s. ISBN 80-7178-798-1.