Antonín Sova

^*26. 2. 1864 Pacov – ^†16. 8. 1928 Pacov

Antonín Sova prožil své dětství v Pacově, zážitky z toho období se pak objevují napříč celou jeho tvorbou. Po maturitě a roztržce s otcem odešel do Prahy studovat práva, ale zanedlouho studia zanechal a vrátil se do Lukavce nedaleko Pacova, kde našel zaměstnání v kanceláři encyklopedického slovníku, brzy ovšem dostal výpověď. Díky Jaroslavu Vrchlickému sehnal místo písaře na pražském magistrátu. Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů, tzv. Manifest české moderny. V roce 1898 se stal ředitelem pražské Městské knihovny, čímž se vymanil ze stálého nedostatku finančních prostředků. Funkci zastával až do svého odchodu do penze roku 1920.

Sova své první verše otiskl ještě během středoškolských studií pod pseudonymem Ilja (Ilje) Georgov a Valburga Turková. Též ho pojilo přátelství se sestrami Jaroslava Vrchlického Janou a Emou,  první z nich přivezla do Lukavce poezii Jaroslava Vrchlického a Josefa Václava Sládka, což mělo velký význam na Sovovu tvorbu. Právě pod jejich vlivem psal své první básně. Kromě toho měla v dané době jeho raná poezie blízko k tzv. žánrovým obrázkům, které současně zaplavovaly také krásnou prózu a malířství. V Realistických slokách (1890) se objevují především drobné příběhy a obrazy z městského života. V Květech intimních nálad (1891) se básník vrací k popisu přírody, k šťastným zážitkům a harmonii, kterou v Praze postrádal. Vrchol jeho krajinářské poezie tvoří cyklus dvanáctiveršových slok Z mého kraje (1892). Všechny básně sbírky jsou lokalizovány do určitého prostředí, které díky jeho veršům získalo jedinečnou atmosféru. Jeden z vrcholů českého symbolismu představuje sbírka Vybouřené smutky (1897), kde se autor představuje jako poutník odpuzovaný „morovým puchem království“, vězeními měst a zneužitými řekami, a vytváří svět snů jako opak k bezvýznamnému reálnému světu. Na tuto sbírku navazuje Údolí mého království (1900). Znovu se zde obrací k symbolům, které napomáhají stvořit obraz budoucího světa.

Vedle veršů psal Sova od mládí až do konce světové války také črty, povídky a romány. Trojice románů Ivův román (1902), Výpravy chudých (1903) a Tóma Bojar (1910) klade filozofické otázky, jak žít v současných poměrech a co dělat k jejich nápravě. Nejde však o romány tezové (romány vytvořené na základě poučky nebo idealizované myšlenky), ale lyrizované. Během válečných let vznikala sbírka Zpěvy domova (1918), v níž básník popisuje vztah války, lidských osudů a rodné země. Poslední Sovova kniha Drsná láska (1927) je prostoupena smutkem, vzpomínkami na mládí a rodný kraj.

JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české. [Díl] 2, Od osvícenství po Družinu máje. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: J. Laichter, 1934 [i.e. 1933]. xv, 1051 s. Laichterův výbor nejlepších spisů poučných; kn. 53.
LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
NOVÁK, Arne. Básnická etika Antonína Sovy. In: Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé: [dvě knihy studií a podobizen]. Praha: Novina, 1940. 371 s. Dílo Arna Nováka; 1.