Přemysl Otakar I.

^*okolo 1165 – ^†15. 12. 1230 Praha

Přemysl Otakar I. byl synem Vladislava II. a Judity Durynské. Poprvé se stal knížetem v roce 1192 s podporou pražského biskupa Jindřicha Břetislava, ten jej ale již následujícího roku svrhl a sám převzal vládu v zemi. Znovu usedl na knížecí stolec v roce 1197 poté, co jeho bratr, dosavadní kníže Vladislav Jindřich, dobrovolně abdikoval v jeho prospěch a spokojil se se správou Moravy. Nový kníže se projevil jako mimořádně nadaný, byť bezskrupulózní diplomat, když obratným manévrováním mezi soupeři o římskoněmecký trůn dokázal získat pro české panovníky dědičný královský titul, nejprve roku 1198 od Filipa Švábského a roku 1202 od Oty Brunšvického. Definitivně jeho nároky potvrdil roku 1212 Fridrich II. Štaufský, který je spolu s dalšími privilegii pro české panovníky zahrnul do Zlaté buly sicilské.

Úspěšnou Přemyslovu vládu nejvíce komplikovaly problémy s církví. V roce 1199 zapudil svoji manželku Adlétu Míšeňskou, místo které si vzal dceru uherského krále Konstancii. Papež však takovéto násilné ukončení manželství odmítl schválit a až do Adlétiny smrti v roce 1211 se  pomocí soudu a církevní klatby snažil situaci zvrátit. Další problémy panovníkovi způsobil pražský biskup Ondřej, který se po návratu ze čtvrtého lateránského koncilu pokoušel agresivně prosadit nezávislost české církve na světské moci. Spory vyústily až v Ondřejův útěk (zbytek života strávil v exilu), Přemysl však v roce 1222 zároveň vydal tzv. Velké privilegium české církve, v němž jí část požadovaných svobod přiznal a zahájil tak proces její emancipace. V domácí politice bylo Přemyslovou snahou především zajištění stability českého trůnu. V roce 1216 proto nahradil dosud platný stařešinský řád principem primogenitury, nově se tak nástupcem zesnulého panovníka stával jeho nejstarší syn, nikoliv nejstarší žijící člen přemyslovského rodu. Po Přemyslově smrti v roce 1230 se skutečně ujal vlády jeho syn Václav, již o dva roky dříve korunovaný na tzv. mladšího krále.

Politický vzestup českého státu za Přemyslovy vlády byl doprovázen také významnými společenskými změnami, které znamenaly jeho přerod ve vyspělou vrcholně středověkou monarchii západního typu. Zintenzivnil se proces kolonizace neobydlených území a došlo ke zlepšení využití půdy, což vyústilo v prudký nárůst počtu obyvatelstva. Díky rostoucímu bohatství a dědičnosti majetku se vytvořila mocná vrstva dědičné pozemkové šlechty, zatímco starší knížecí hrady začaly být jako hospodářská centra země nahrazovány nově se formujícími městy s vlastní společenskou vrstvou měšťanů a právy garantovanými panovníkem.

Upoutávka


Datace

BARTLETT, Robert et al. Přemyslovci: budování českého státu. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
RANDÁK, Jan a kol. Osobnosti českých dějin. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2013. 432 s. ISBN 978-80-242-4196-8.
RYANTOVÁ, Marie, ed., VOREL, Petr, ed. a ANTONÍN, Robert. Čeští králové. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2008. 583 s., [8] s. barev. obr. příl. Historická paměť. Velká řada; sv. 16. ISBN 978-80-7185-940-6.
VANÍČEK, Vlastimil. Velké dějiny zemí Koruny české, sv. II. 1197-1250. Praha: Paseka, 2000. 582 s., [32] s. obr. příl. ISBN 80-7185-273-2.