Josef Kainar

^*29. 6. 1917 Přerov – ^†16. 11. 1971 Dobříš

Josef Kainar se již od útlého věku věnoval hudbě, zpočátku v amatérských, poté i v profesionálních seskupeních. Svá gymnazijní léta strávil v Přerově, Olomouci a maturoval roku 1938 v Hlučíně. V té době začal přispívat do Studentského časopisu, kde se seznámil s řadou významných osobností své generace. Kvůli uzavření vysokých škol za protektorátu musel opustit studium češtiny a francouzštiny na Univerzitě Karlově a začít pracovat na nádraží Ostrava-Přívoz. Během války se sblížil s výtvarníky a literáty ze Skupiny 42, za nimiž jezdil do Prahy nebo do Brna. Působil i jako dramaturg v pražském Divadle satiry (dnešní Divadlo ABC). Roku 1947 se začal psaní věnovat profesionálně. Po únoru 1948 podpořil komunistický režim, usadil se v Praze, často též pobýval ve spisovatelských domovech v Dobříši nebo Ždáni na Slapském jezeře. Celý život se nepřetržitě věnoval hudbě, hrál na klavír, housle a kytaru. Zemřel na infarkt a je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Poetika Josefa Kainara je inspirována Rainerem Mariou Rilkem či Vladimírem Holanem, tvoří protipól české avantgardě, vychází z civilismu a souzní s poetikou Skupiny 42. Hlavním tématem jeho poezie je postavení člověka v životě či ve světě, pracuje s epizací lyriky a používá výrazné prvky bluesové hudby. Toto vše lze nalézt v jeho sbírkách Příběhy a menší básně (1940) nebo Nové mýty (1946). Druhá jmenovaná vychází z uměleckého programu Skupiny 42 a obsahuje slavnou báseň Stříhali dohola malého chlapečka, zhudebněnou později Vladimírem Mišíkem. V poválečných divadelních hrách, reprezentovaných např.  kolektivním dílem Cirkus plechový (1945), uplatňuje Kainar politickou satiru. Největšího úspěchu dosáhl  první českou absurdní hrou Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949), kde pracuje s tématem zneužití moci, občanské pasivity a zbabělosti. Absurdní prvky a grotesku využil též ve své poezii pro děti Říkadla (1948).

Počínaje sbírkou Velká láska (1950), inspirovanou Vladimirem Majakovským, a Český sen (1953) v duchu komunistické ideologie a kultu Stalina se oficiálně zapsal do řady prorežimních spisovatelů. Uvolněněji působí jeho sbírka Člověka hořce mám rád (1959), kde se znovu objevují motivy poezie všedního dne. Na tuto zvolenou metodu navazuje jeho veršovaná komedie Nebožtík Nasredin (1959). V poslední etapě své literární produkce, především knihami Lazar a píseň (1960), Moje blues (1966) a posmrtně vydanými verši z časopisů Včela na sněhu (1982), se vrací k tématům charakteristickým pro první období své tvorby. Hudebnost, zakomponovaná do těchto básní, zvláště blues a jazz, se stává prostředkem pro vyjádření nálad smutku a hořkosti.

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.