František Xaver Šalda

^*22. 12. 1867 Liberec – ^†4. 4. 1937 Praha

František Xaver Šalda (v matrice Franciscus Aloiysius Šalda) navštěvoval po ukončení Akademického gymnázia v Praze sedm semestrů výuky na pražské právnické fakultě. V letech 1893–1906 působil jako redaktor Ottova slovníku naučného. Roku 1895 podepsal Manifest české moderny a čtyři roky nato začal spolupracovat s redakcí Lumíru, kde inicioval rozsáhlou generační diskusi. Na počátku 20. století se podílel na aktivitách výtvarného sdružení Mánes a redigoval jeho periodikum Volné směry. Roku 1910 byl přijat do doktorského studia na filozofické fakultě v Praze, na níž obhájil disertační práci Tři studie z dějin malířství. V letech 1914–1919 přednášel o evropských literaturách na Vyšší dívčí škole v Praze. Habilitoval se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na základě práce Duše a dílo a roku 1919 byl jmenován profesorem. Ve 20. letech sympatizoval s levicovým avantgardním hnutím a roku 1928 se dohodl s nakladatelem Ottou Girgalem na vydávání autorského časopisu pod názvem Šaldův zápisník: Tuto činnost pak převzalo o šest let později z ekonomických důvodů nakladatelství Melantrich. F. X. Šalda se vyjadřoval také k politické situaci své doby, veřejně kritizoval nacionální socialismus v Německu i stalinský teror a moskevské procesy.

Svůj majetek odkázal Jedličkovu ústavu. Rok po jeho smrti byla založena Společnost F. X. Šaldy s cílem pečovat o jeho odkaz včetně vydávání díla.

Šalda debutoval roku 1885 v Lumíru sonetem Letní noc a následně tři roky časopisecky publikoval básně, ovlivněné francouzským parnasismem a Jaroslavem Vrchlickým. Statí Syntetismus v novém umění (Literární listy 1891/1892) formuloval pojetí moderního umění a rysy ideálu nezávislosti uměleckého díla. Text se též vymezoval vůči nacionalismu české kultury a zapůsobil na celou generaci 90. let. Svým následujícím dílem usiloval o vytvoření vědecky fundované kritiky. Dalším výrazným rysem Šaldova působení jsou spory a polemiky. Ve sbírce esejů Boje o zítřek (1905) shrnul své názory na literární kritiku. V souboru Duše a dílo (1913) se soustředil na romantickou tradici jako zdroj moderního umění, zdůrazňoval též stylovou rozmanitost romantického díla. Po roce 1917 se stále častěji vyjadřoval ke společensko-politickým otázkám. Reflexi tvorby básníků blízkých uskupení Devětsilu jako součást dějinné logiky představil v textu O nejmladší poezii české (1928). V průběhu celého života usiloval o vytvoření vlastní revue. Tato jeho snaha vyústila v založení zmíněného Šaldova zápisníku, časopisu, jehož ústředním tématem se staly historie, literární dějiny a kritika.

Jako básník vydal jedinou sbírku Strom bolesti (1921). Je autorem četných epigramů, komentujících soudobý literární a politický život. Během první světové války napsal svůj ideový román Loutky i dělníci boží (1916), v němž experimentoval s psychologickou motivací postav a vnitřním monologem. Jako dramatik se pokusil o kolektivní drama Zástupové (1921), jehož hlavním tématem je spor mezi individualismem a kolektivismem.

LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 1082 s. Česká historie; sv. 4. ISBN 978-80-7106-963-8.
OPELÍK, Jiří, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-2008. 7 sv. ISBN 80-200-0797-0.